České kytary z minulých desetiletí stále poutají pozornost sběratelů, přestože jejich vlastnictví nikdy neplatilo za nejlepší investici a poukazovalo spíš na amatéry. Mít nějaký ten vintage nástroj je dnes "very cool", a tak najdeme staré jolany i ve sbírkách amerických obdivovatelů "cheesy" kytar z bývalého Východního bloku.
Na rozdíl od autorů povrchních hodnocení na webu si nemyslím, že by české kytary byly až tak nepovedené a laciné, jak s notnou dávkou drzosti píšou zahraniční "experti". Asi nikoho z nich nenapadlo, že kytara za 2500 Kčs u nás znamenala hodnotu měsíčního platu. Diamant za sto dolarů? Zkuste ho dnes sehnat. Díky dostupnosti informací už muzikanti nejsou tak naivní jako v 90. letech. Byl bych nerad, aby můj názor vyzněl jako obhajoba českých elektrofonických kytar. Nejsem jejich obdivovatel a z celé historie se mi líbí jen několik modelů. Zvláště starší typy ze 60. a 70. let jsme si mohli přát jen proto, že nic jiného nebylo. Většinou se na ně dalo hrát pouze s vypětím sil a mnohé z nich byly šarmantní jako příjmení jedné české fotomodelky. Ani Fender však neměl vždycky geniální nápady a takový Mustang se mohl vyrábět třeba v Bulharsku. U našich nástrojů byly výjimky z šedivého průměru, které měly něco do sebe - jednou z nich je i testovaná kytara z Jolany Hořovice. Hraje výborně, perfektně ladí a dá se na ni koukat, neboť je "lawsuit" kopií modelu Gibson Les Paul Custom. Diamant byla jednou z kytar, která mě nikdy nezklamala. Hrál jsem na ni už v roce 1979, kdy byla v prodeji nultá série, a to dokonce ve stejné barvě. Bohužel jsem ji musel vrátit. A tak jsem si po mnoha letech udělal radost.
Korpus a jeho zaobliny
Diamant má téměř dokonalý tvar předlohy a zvláště spodní partie jsou velice sexy. Kytara je nalakovaná na čokoládovou barvu. Finální úprava je provedená lesklým lakem, na hranách korpusu zažloutlým jako u les paulů z 50. let. Nástroj má celkové rozměry 5,7 x 33 x 98,8 cm včetně spodního kolíku, který plní dvojí funkci. Je totiž zároveň šikovným šroubovákem hodícím se pro úpravu výšky snímačů a doladění kamenů kobylky. Tloušťka těla je asi čtyři centimetry. Materiálem použitým pro stavbu korpusu a krku je poměrně těžké světlé dřevo, tedy pravděpodobně javor. Tělo je slepené ze dvou nestejně velkých kusů, což prozrazuje zadní strana kytary. Na korpusu hned napoprvé zaujme nestandardní přepínač snímačů. Otočnou páčku identického provedení najdeme na kytarách německé firmy Framus (modely AK 1974 nebo Nashville Standard De Luxe). Další odlišností je tvar a velikost rámečků i design samotných snímačů s plechovým orámováním a černým plastovým krytem. Na rozdíl od originálu a nulté série nemá kytara pickguard podepřený kovovým profilem tvaru L, ale přišroubovaný do korpusu třemi šrouby. Plastové díly jsou ze tří vrstev černé a bílé hmoty, jenom zadní kryt potenciometrů a přepínače je pouze z černého materiálu. Rolny na zavěšení řemenu jsou mnohem větší než u originálu, což je velké plus.
Krk, hlava a sériové číslo
Dokonale rovný krk i hlava jsou lemovány plastem původně bílé barvy a samotný krk je osazen velkými a robustními mechanikami. Je mnohem štíhlejší než u mého Les Paula Studio. Hlava u testované kytary má kovovou krycí destičku výztuhy krku, symetricky ohnutou jako štít, na rozdíl od prvních kusů, které měly kryt plastový a s nápisy. Velice povedený (což není u našich kytar typické) je nápis Diamant na hlavě, v místě kde se normálně nachází logo Gibson. S typem písma korespondují i klasicky působící nápisy na krycích plastových destičkách snímačů, zákruty písmen jsou však ještě divočejší. Pod ladicí mechanikou struny E je vyraženo sériové číslo kytary 6760.
Materiál hmatníku připomíná palisandr a vypadá skvěle. Co je asi nejdůležitější, hmatník má čtverhranné značky z umělé perleti, kterým kytara vděčí za působivou image pravého Customa. Dvacet dva poměrně ostrých pražců je střední velikosti. Hlava má samozřejmě vlnovku a je krásná. Krutá pravda pro hlavy bez vlnovky - jsou asi všechno možné, jen ne hezké.
Kobylka, struník a ostatní
Kobylka má vylepšenou konstrukci s válečky, stejně tak struník díky své hranatosti působí inovativním dojmem. Přece jen v době vzniku předlohy byla kulatost hran módním prvkem a od té doby uběhlo nějakých padesát let. Dalším z kovů, použitých na kytaře, je aluminium (dural), ze kterého je vyrobeno pražcové sedlo. Ostatní kovové části jsou či byly poniklované. Změna konstrukce je vidět i na destičce, přes kterou je přišroubován krk k tělu. Nikoli přilepen, což je u české elektrické kytary z konce 70. let normální. Destička má zkosený tvar. Nese vylisovaný nápis Jolana Hořovice provedený stylovým písmem. Další kovová destička je pod poniklovanou páčkou otočného přepínače snímačů. Do korpusu je připevněná dvěma šrouby a má vyznačeny polohy 1, 2 a 3. Knoflíky potenciometrů jsou z černého bakelitu s vydutou zrcadlovou čepičkou. V tomto detailu mi kytara vždycky připomínala spíš ozdoby na vánoční stromeček. Na těle jsou trojúhelníčkem bílé barvy vyznačeny vztažné body pro vylisované číslice na knoflících.
Elektrika a snímače
Elektrické zapojení je podobné u les paula. Tedy opět dvakrát volume i tone, jeden třípolohový přepínač a jeden jack. Ale namísto jednoho kondenzátoru v obvodu tónové clony jsou tu kapacity dvě, a poměrně velké (33nF a 1nF), pro frekvenčně kompenzovanou regulaci hlasitosti. Další zvláštností, v tomto případě spíše nechtěnou, je přehození ovládacích potenciometrů TP280. Jako ovladač hlasitosti je použit lineární potenciometr (500K/N) a pro tónovou clonu logaritmický (500K/B). Tedy přesně naopak, než radí zdravý rozum a praxe. Někdo asi ve výrobě něco přehlédl. Výsledek není až tak katastrofický, jenom "to" nějak divně funguje. Jinak je pohled do útrob kytary pastvou pro oči, vše je vymazlené jako u kytar z custom shopu (zvláště lesklý stínicí plech považuji za nadstandard). Přepínač snímačů se protáčí na obě strany.
Snímače Spektrum jsou kapitola sama pro sebe a jejich kvalita je předmětem mnoha diskuzí. Podle mě mají netypický měkký zvuk, trochu podobný P-90 (také se jim říká soapbar, tedy mejdlíčko) a při větším zkreslení se mohou chovat nestandardně. Asi nejlépe hrají na čistém kanálu, ale už moje první zkušenost s touto kytarou byla překvapivě dobrá, pokud se jednalo o variabilitu zvuků. Nejlépe jí vyhovoval bluesový a jazzrockový styl hry, kde byl měkký a zpěvný tón výhodou. Snímačům trochu chybí agresivita, což mohou mít na svědomí potlačené středy a převaha basů s hodnými výškami. Ale všichni, co hrají "modře", budou s Diamantem maximálně spokojeni. Ani klasický rockový zvuk 70. let není pro tuhle kytaru žádný problém. Naopak bych řekl, že je na něj přímo stavěná. Na jednom z veletrhů jsem před časem mluvil se zástupcem Jolany a ten mi prozradil, že snímače Spektrum se vyráběly z trafo-plechů. Nechtělo se mi je rozebírat, a tak nechám ověření této skutečnosti na někom, komu na nich nezáleží. Kdysi jsem je viděl rozdělané a hezké cívky jako DiMarzio rozhodně nemají.
Zvuky a praxe na pódiu
Dostáváme se k nejdůležitější části testu. Tou je odpověď na otázku, jak to vlastně hraje. Vzhledem k dlouhé historii kytary mohu porovnat svoje dojmy z let sedmdesátých a ze současnosti. Testovací aparaturou bylo tranzistorové kombo Fender Princeton 112 Plus a elektronkové Mesa/Boogie Mark IV s 12" reproduktorem EV Black Shadow. Zvuk jsem ještě porovnával na reedici Fender Hot Rod De Ville 4 x 10 ". Nejlepší výsledek dával zkreslený kanál na obou fenderech, tedy s příjemně agresivním, na Princetonu poměrně měkkým zkreslením. Klasické zesilovače Mesa/Boogie už jsou na kytary mnohem vybíravější, a zvláště hi-gain kanál s kaskádovým zkreslením kytaře moc nesvědčil. V tomto případě se negativně projevila charakteristika snímačů. Nedostatek naštěstí kompenzuje materiál korpusu a krku, který zvuku přidává na dravosti. Víckrát mě už napadlo, proč dochází k tak častým modifikacím Diamantů. Vyladit zkreslení dá zkrátka práci a snímače jsou první na ráně. Mně se to nakonec podařilo bez jejich výměny a po pečlivém nastavení gainu, drive a korekcí hrál Diamant na všech třech kanálech lépe než leckterý originál od Gibsona. Kytaru jsem úspěšně vyzkoušel i na koncertě. Pokud ji používáte na čistý kanál, barvou tónu je asi nejblíž telecasteru. Černého Diamanta na začátku 80. let používal Josef Vondrášek jako rytmickou kytaru ve skupině Letadlo. Mírně nakreslený zvuk Jolany byl jednou z ingrediencí magického koktejlu, kterým opíjel publikum až do zákazu "nové vlny se starým obsahem". V příloze najdete i dvacet sedm let starou ukázku z mého vystoupení s tímto nástrojem (vydáno na CD Zikkurat, Black Point 1997). O tranzistorovém kombu Guyatone GA-30 jsem se na stránkách časopisu už zmiňoval, teď si ho můžete poslechnout. Jako overdrive sloužilo klasické páskové echo Tesla Echolana 2.
Závěr
Diamant je možná nejpovedenější kytara, jaká u nás byla továrně vyráběna, což platí i o nových modelech. Nic na tom nezmění pomluvy vetešníků, ani jejich ušmudlané webové stránky s amatérskými fotografiemi téměř neprodejných kusů. Diamant byla asi první Jolana po modelu Tornádo, která měla profesionální úroveň. Když ji opřete o kombo, vypadá jako krásná zbraň. Prodejní cena prvních Diamantů byla asi tři a půl tisíce korun včetně pouzdra a příslušenství. Dnes tento nástroj seženete zhruba za stejnou cenu, pokud však budete mít štěstí. Jeho hodnota je rozhodně o mnoho větší. V každém kusu je schovaný nějaký příběh, a tak záleží na tom, jestli byl veselý, nebo smutný. Důvodů k prodeji se vždycky najde dost, tím nejčastějším je touha po něčem lepším, například po originálu od Gibsona. Asi to tak má být, protože kdo chce v muzice něčeho dosáhnout, nezná slovo kompromis. Tahle "kejtra" jich však nabízí opravdu málo.
