Jackson Demmelition King V - signature Jeffa Demmela z Machine Head

Nevím, jestli jsem ten pravý pro testování tohoto metalového skvostu, neboť jsem v metalu nikdy nejel ani hrou, ani poslechem. Kapelu Machine Head znám jenom dle názvu, ale absolutně jsem nevěděl, co produkují. A protože jsem byl na test vybrán a svolil, pár vzorků jsem si poslechl z jednoduchého důvodu. Testovaná kytara je signovaným modelem Phila Demmela, kytaristy z výše uvedené kapely. No a poslech mě v mém přesvědčení jen utvrdil – pro mě to je spíš druh sportu než druh hudby. Ale o tom tu řeč nebude. Zkusím se oprostit od svého vztahu k tomuto odvětví muziky a přistoupit k testu kytary nezaujatě, nezávisle a objektivně.

Tvar

Kytara je svým tvarem v podstatě stejná jako jeden z nejúspěšnějších modelů značky Jackson – – King V. Má jen navíc dva přídavné výřezy, uvnitř standardního „véčka“, které jí opravdu sluší a vzhledem povyšují pouhého krále na krále opravdu metalového a respekt vzbuzujícího. Navíc v tomto černostříbrném provedení je kytara fakt pěkným kusem dřeva, to musím uznat.

Problém vidím nejvíc v tom, že se na tuhle kytaru prostě nedá hrát v sedě. Že bych tedy musel i u nahrávání nebo cvičení stát, to tedy ne. Snad jen za použití klasického držení, s tělem opřeným o levou nohu a pravou uvnitř véčka. Ale ani to není nikterak pohodlné, neboť kytara neustále z nohou sklouzává. Ale s tím se u těchto typů kytar musí předem počítat.

Materiály, konstrukce

Krk je průchozí a je vyroben z javorového dřeva. Hmatník je vyroben z dřeva ebenového a nalezneme na něm dvacet čtyři pražců typu jumbo. Celý krk je proveden v lesklé černé barvě a pohyb ruky na něm je velmi příjemný a pohodlný. Je perfektně rovný, seřízený s dobrým action, ne příliš nízkým, což preferuji. Orientační značky na hmatníku jsou v bílé perleti ve tvaru pravoúhlých trojúhelníků s prohnutou přeponou.

Tělo je rovněž v lesklé černé a jako materiál byla použita olše. Stříbrné lemování dokonale dotváří vražednou kombinaci. Kdybych tuhle „šipku“ chtěl, pak jedině v této barevné mutaci. Vyrábí se ještě červeno-černá a bílo-černá.

Kobylka je originální Floyd Rose s dvojzvratnou pákou. K tomu není co dodat, funguje spolehlivě a bezchybně.

Po prvním hrábnutí do strun se mi zdálo ladění nějaké ujeté do basů, relativně však ale byla kytara naladěna dle standardních intervalů. Až pak jsem se dočetl a následně přesvědčil na ladičce, že Phil Demmmel používá ladění Dropped B, tzn. H–E–A–D–fis–h. To máme o kvartu níž než klasické ladění. Struny jsou o síle .011 a musím říci, že jsem myslel, že tihle trashmetalisti jsou tedy větší tvrďáci :-) Jedenáctky o kvartu níž, to je docela bláto. Osobně hraju na desítky v normálním ladění, a když jsem nahrával jednou celé CD v ladění o tón nižším (tedy D), používal jsem dvanáctky a bylo to tak akorát. Je to asi zvyk, člověk do toho nesmí pak tak mlátit, aby ladění moc neulítávalo. To bych ale u trasherů předpokládal, že do toho mydlej jak hluchý do vrat. Jestli ono to tvrďáctví není trochu póza!? Nicméně zvukově je toto podladění docela inspirativní, pro mou osobu víc než samotná kytara. Co se týče značky strun, jsou to GHS Boomers NPS (.011–.056).

Nemám moc v oblibě snímače EMG a vůbec žádné snímače produkující příliš vysokou úroveň signálu, a už vůbec ne aktivní. Podle mého je pak skoro jedno, z čeho je kytara vyrobena, a na výsledném zvuku má největší podíl právě snímač a dejme tomu struna – to jsem samozřejmě trochu přehnal. Myslím si a zkušenost to potvrzuje, že dřevo jako takové, a tím pádem zvuková barva nástroje se moc neuplatňuje. Čím slabší snímač, tím víc barvy. Na druhou stranu těžko můžete hrát na vintage singly trashmetal. Takže pokud vezmeme v úvahu, k čemu je tento Demmelition určen, je vše v naprostém pořádku. Máme tu tedy dvojici EMG snímačů, u kobylky je EMG81 a u krku EMG60. Snímače jsou, jak jinak, než aktivní a napájí je standartní 9V baterie, přístupná ze zadní části těla přes docela dobře provedené pouzdro. Nevím, jak se pozná, v jakém je baterie stavu, ale pokud je vybitá, skončili jsme, jasná zpráva, s produkcí.

Zvuk

Přepínač snímačů je trojpolohový a kombinuje snímače základním způsobem: 1, 1+2, 2. Potenciometry má kytara dva a každý ovládá volume jednoho snímače. Ladicí mechanika je značky Die-Cast Tuners.

Kytara má prakticky v jakékoli poloze přepínače hutný zvuk, což nemalou měrou zajišťuje už samotné ladění. Síla signálu produkovaného oběma snímači je znát a budí zesilovač opravdu dobře. Snímač u krku je o něco slabší, ale v této poloze je to spíše plus, neboť se zde nabírá daleko více basového spektra, které se takto neslévá a pořádnému bublifuku na basových strunách je opravdu hezky rozumět. Není to strat, tele ani les paul. Je to prostě metalová šipka a taky se tak chová. Blues, country nebo pop od ní moc hezky nezní. Zvláště v tomto ladění. Čím tvrdší žánr, tím více se začnou uplatňovat její přednosti – pro to také byla stvořena...

Konec dobrý, všechno dobré

Přestože nejsem příznivcem metalové hudby, nejsem zastáncem aktivních silných snímačů a už vůbec ne zastáncem takovýchto tvarů kytar, musím zkonstatovat, že nástroj je velice dobře proveden (zapomněl jsem říci, že se vyrábí v Japonsku), výborně seřízen pro pohodlnou hru a zvukově skvěle vybaven pro daný styl. Design je naprosto úchvatný a rozhodně by mě neuráželo, kdyby mi jeden takový kousek visel doma na zdi. Ale já bych pak na něj musel hrát, protože by mi ho bylo líto. Jenže ta moje hudba by se mu moc nelíbila, tak ho raději přenechám těm, do jejichž rukou opravdu patří – trash//death/black (a já nevím co ještě, jakým) – metalistům! Konec konců, ať se mi to líbí nebo ne, dělají svou práci dobře – tedy myslím zrovna Jeffa Demmela a Machine Head. O tom svědčí megaprodeje alb a meganávštěvnosti jejich koncertů. Tím zavřou hubu nakonec i takovým jako já a s nějakými řečmi o sportu, a ne muzice se můžu jít, víte co...