Blackstar HT Stage 60 - celolampový chameleon

Trh s kytarovými aparáty v poslední době chrlí a chrlí nové modely. Čert aby se v tom vyznal! V případě lampových aparátů se toho nedá vymyslet zas až tolik nového a člověk snadno propadá pocitu, že jsou si všechny modely podobné jako vejce vejci, přičemž kvantita často převyšuje kvalitu. Britská firma Blackstar si je nelehké situace na trhu vědoma, a když se rozhodla rozšířit svou nabídku o cenově dostupné lampové modely, vývoj nepodcenila. Výsledkem je série HT Venue, která navazuje na mimořádný úspěch malého aparátu s velkým zvukem - modelu HT5. Nám se do rukou dostaly hned tři modely z této řady, z nichž ten nejvýkonnější a nejvybavenější je předmětem tohoto testu. Řeč je o kombu Blackstar HT Stage 60.

Letmý pohled na specifikace nás nenechá na pochybách - vývojáři Blackstaru se zjevně pokusili zjistit, jak univerzální aparát lze vyrobit bez použití modelingu. Tři kanály dnes na málokoho udělají velký dojem. Zde je toho ale opravdu hodně, co lze nastavit, ať už na předním nebo na zadním panelu. „Na papíře“ zkrátka tento „chameleon“ působí opravdu impozantně. Taková bublina ale může rychle splasknout, pokud množství nabízených zvuků nejde ruku v ruce s jejich kvalitou. Podívejme se, jak si v tomto ohledu náš Blackstar stojí.

I kanály mohou být čisté

První kanál, produkující převážně čistý zvuk, je na první pohled překvapivě skromný. Kromě ovladače hlasitosti a dvoupásmového ekvalizéru zde najdeme již jen přepínač Voice. Právě díky němu se však jedná o jeden z nejuniverzálnějších čistých kanálů, s jakými jsem měl tu čest. V poloze British Class A zvuk vzdáleně připomíná např. aparáty Vox. Je bohatý na teplé středy, je velice „otevřený“ a již při relativně nízkých nastaveních velmi plynule přechází do muzikálního nakreslení. Ideální pro milovníky čistého zvuku, který při agresivnějším úderu pravé ruky začíná zkreslovat. Při vysokých nastaveních hlasitosti již o čistém zvuku nemůže být řeč, nahradí jej velmi použitelný crunch.

Pokud naopak toužíte po křišťálově čistém zvuku, zakotvíte u druhé polohy přepínače Voice. Výrobce ji označuje jako Dynamic US a je zjevné proč: zvuk začne připomínat Fender Twin Reverb - přibude „skleněných“ výšek, některé středové frekvence jsou naopak potlačeny a zvuk zůstává úctyhodně čistý téměř v celém rozsahu potenciometru hlasitosti.

Přirovnání k Voxu či Twinu samozřejmě berte s rezervou - koncové lampy EL34 vtisknou svůj charakteristický zvuk všemu, co přes ně proženete. To nic nemění na tom, že máme k dispozici dva zcela odlišné čisté zvuky. Pro účely nahrávání bych raději volil některý z „prověřených“ aparátů, naživo je však kanál Clean naprosto dostačující. A především si nemyslím, že by byl tento aparát cílen primárně na milovníky čistých zvuků. Hlavním tahákem jsou totiž nepochybně dva zkreslené kanály označené OD1 a OD2.

Zkreslený pohled na svět

Jejich sdílená EQ sekce má oproti čistému kanálu navíc ještě potenciometr středů a především patentovanou funkci ISF. Ta se chlubí tím, že dokáže plynule přecházet mezi „britskou“ a „americkou“ barvou zvuku. Ve skutečnosti se jedná o variaci na parametrické středy, a je tedy třeba dávat ji do souvislosti právě s ovladačem Middle. Nejedná se ale o pouhý marketingový pokus oblbnout důvěřivé kytaristy, ISF je skutečně mocným nástrojem při tvarování zvuku. A kolik jiných výrobců vybavuje své lampové kytarové aparáty laditelnými středy? Já si momentálně nevzpomenu ani na jednoho. Vliv na celkový zvuk je poměrně dramatický a člověka hned napadne, že by neškodilo mít tento ovladač zvlášť pro každý zkreslený kanál (kromě toho mi sdílený ekvalizér příliš nevadil). Nezoufejte však, přepínače Voice (zvlášť pro OD1 a OD2) mají u zkresleného zvuku téměř tak výrazný účinek jako u čistého. Máme tedy k dispozici čtyři odlišné varianty zkresleného zvuku, a když připočítáte ISF, dostaneme z aparátu tolik různých barev, že by se nám ze všech těch kombinací mohla zatočit hlava.

Jedno mají však všechny odstíny zkresleného zvuku HT 60 společné - nikdy nepřestanou být poddajné a kultivované. Milovníci „syrových“ či „chlupatých“ zvuků si toto kombo nejspíš neoblíbí. Zkreslení se nezahlcuje ani při vysokých hodnotách gainu. A že toho gainu máme k dispozici! Už kanál OD1 nabízí zkreslení tolik, že se až člověk diví, proč je v některých materiálech výrobcem označován jako crunch. To, co si já představuji pod slovem crunch, naleznete v první čtvrtině chodu potenciometru Gain. Ostatní varianty nabízí zkreslení ještě mnohem více. Pokud si ale dáte práci a pohybujete se v dolním rozsahu Gainu, budete úspěšní i při hledání „starých“ zvuků. Je-li libo modernější charakter, stačí stisknout Voice. Středy přestanou být tolik dominantní, přibude komprese i míry zkreslení. A otočíte-li Gain zcela doprava, nenechá vás OD1 na holičkách ani při použití v tvrdších stylech - palm-muting zní výborně, stejně tak hra v laděních, která jsou proklatě nízko.

Jako by to nestačilo, z kanálu OD2 stříká testosteron ještě o poznání více. Skoro si říkám, „kdo sakra může potřebovat tolik gainu“? Jenže to jsem si v minulosti říkal i o aparátech či krabičkách, o kterých jsem se později někde dočetl „not enough gain“. Zkrátka i metalista v nás bude spokojen, obzvláště v té extrémnější poloze přepínače Voice. To ale neznamená, že OD2 je použitelný jen pro metal! Otočte Gain doleva a získáte velmi čitelný a „vyrýsovaný“ rockový zvuk, který se hodí jak pro doprovodné zvuky (podobně jako OD1), tak pro sólovou hru s „nekonečným“ sustainem.

Master, master!

Další kompliment je potřeba vyseknout master sekci. Také díky ní zní aparát výborně i na umírněnou hlasitost, přitom je ale schopen pořádně zarachotit okny, pokud otočíte Master doprava. Klíčem k úspěchu jsou totiž ovladače Presence a Resonance, z nichž ten druhý je o něco méně obvyklý. Působí však přesně, jak napovídá jeho název - ovlivňuje rezonanci boxu tím, že kontroluje subbasy. Dva dvanáctipalcové reproduktory Celestion Seventy 80 dokážou aparát pořádně „rozhýbat“ a při vysokých hlasitostech si již kombo nedokáže poradit s velkou měrou basů. Tehdy je třeba zacházet s ovladačem Resonance opatrně. Při nižších nastaveních Master volume se mi naopak osvědčily vyšší hodnoty Resonance, kombo se pěkně rozvibrovalo a vytvářelo dojem tlaku, který při nižších hlasitostech většině aparátů chybí. Schopnost znít dobře při rozumné hlasitosti je jedna z vlastností HT 60, které na mě udělaly největší dojem. Pokud běžně hrajete po českých klubech, dáte mi za pravdu - otočit master lampového zesilovače doprava, jak zákon káže, nám zkrátka většinou není umožněno ani zvukařem, ani spoluhráči. U HT 60 nebudete mít tak velké nutkání aparát „tavit“. Najednou zjistíte, že i zvukař může být kamarád, a i se zpěvákem naleznete společnou řeč.

A tím výčet vymožeností nekončí! Reverb je sice „pouze“ digitální, zato je však velice rozumně navržen (např. není zbytečně dlouhý) a kromě pružinových puristů s ním bude snad každý spokojen. Na zadním panelu navíc můžeme přepínat jeho frekvenční charakteristiku mezi „light“ a „dark“. Jak asi tušíte, Dark má méně výšek, je zastřenější. Jedná se zde o rozdíl spíše kosmetický, mnozí ho však jistě ocení. Ani sériová efektová smyčka se neobešla bez přepínače. Tím zde volíme mezi úrovní +4 dB (ta se hodí při použití standardních podlahových krabiček) a -10 dB (vhodnější pro některé rockové efekty). Rovněž velmi praktické. Vyhneme se tak nechtěnému zkreslení nebo naopak poklesu signálu. Nezapomeňme také na linkový výstup. Jeho užitečnost lze u lampových aparátů zpochybnit, ne však v tomto případě. Je totiž vybaven simulací reproboxu nadstandardní kvality! I zde můžeme přepínat mezi dvěma variantami - 1 x 12” a 4 x 12” (snad jste nečekali jen jednu možnost). Na takto použitelný direct out u lampových komb zvyklý opravdu nejsem, takže opět tleskám.

No nekupte to...

To, že závěrečný verdikt bude veskrze pozitivní, nejspíš na základě předchozího textu čekáte. Na HT 60 je totiž až nápadně všechno správně. Úctyhodné množství funkcí zde není pouze na okrasu, každá má svůj praktický význam. Z komba se mi nepodařilo dostat zvuk, který by se mi vyloženě nelíbil. A že těch zvuků je! Vysoká míra zkreslení není na úkor čitelnosti - i při hře akordů slyšíte jednotlivé struny. Rozumí si dobře se singly i humbuckery. S nižší hlasitostí si poradí lépe než drtivá většina lampových zesilovačů, s kterými jsem měl tu čest. A navíc je vzhledem k vybavenosti cena více než rozumná.

Existuje tedy nějaký důvod, proč byste neměli ihned rozbít prasátko a běžet pro Blakstar HT Stage 60? Možná vás to překvapí, ale navzdory vší chvále mě jeden napadá. Všimli jste si, jak jsem v tomto testu často používal adjektiva jako „použitelný“, „rozumný“ či „muzikální“? Přesně takový tento Blackstar je. Líbil se mi opravdu hodně, ale spíše rozumem než srdcem. Množství dostupných zvuků zde není na úkor jejich kvality či použitelnosti. Jen osobitosti a „kouzla“ se zde dostává méně, než by mi bylo milé. Tento pocit je tak subjektivní, že jsem váhal, zda se o něj s vámi podělit, nemohu ale jinak. Pokud bych měl však zvolit jediný aparát pro všechny myslitelné aplikace, asi těžko bych hledal něco vhodnějšího než Blackstar HT Stage 60. Takový byl zřejmě cíl vývojářů Blackstar a naplnili ho téměř dokonale, aniž by cena dosáhla závratných výšin. Blackstar HT Stage 60 vám tedy mohu opravdu doporučit, rozhodně si na něj zahrajte, pokud sháníte co nejuniverzálnější kombo s dvěma dvanáctipalcovými reproduktory. A kdo ví, třeba v něm objevíte i ono kouzlo, a nebude to tak svatba z rozumu, ale z čisté lásky. Šťastné námluvy!