V dnešním díle se obujeme do jezdeckých bot a nasadíme si kovbojský širák - čeká nás jízda Divokým západem.
Jinak je country cítěno v USA a jinak v končinách našich. Zatímco pro běžného Čecha skrývalo a stále ještě skrývá kus romantiky ze vzdáleného kontinentu, pro tuctového Američana je folklórem. Lidovou písničkou, kterou slýchal od kolébky a kterou si zpívá příbuzenstvo, když se sejde o svatbě či narozeninách.
Proto tolik nepřemýšlí, v čem to vězí, a prostě cítí, že tohle je to správné a ryzí. Na straně druhé se nebojí svůj lidový odkaz neortodoxně překlopit do dalších přicházejících stylů (jak daleko leží např. bluegrass od rock ‘n’ rollu?).
Nesnesitelná lehkost chorusů
Jedním z podstatných rozdílů mezi country a bluegrassem tkví v instrumentální úrovni. Bluegrass si hledí mnohem více technických nástrojových pasáží, hráči docilují virtuozity hodné vážné hudby. A leckdy i mnohem vyšší i kvalitnější!
Většina lidových country písniček si vystačí se základními harmonickými funkcemi: T, S, D. Nic nám však nezabrání, abychom zapojili i akordy mollové (II., VI. stupeň, řidčeji III.), anebo zahušťovali (6, 9 ad.). Rozšířené je využívání mimotonální dominanty, obvykle při přechodu tóniky na subdominantu (např. z tóniky D se stává D7 a rozvineme ji do G).
Typické rytmické seskupení je složeno z kytary (country nebo jumba), bendža, kontrabasu, bicích (mnohem funkčnější než souprava je malý bubínek hraný štětečky s činelem nebo hi-hatkou). Pak se přidávají další nástroje převážně sólové: housle, mandolína, foukací harmonika a tzv. havajská kytara.
Tip: V obou stylech hrají důležitou roli přiznávky, synkopy a leckdy i předražené nebo opožděné těžké doby. Z rytmických schémat vyrůstají i sóla nástrojů: například v chorusu houslí se mohou objevovat pravidelné náznaky synkopických přiznávek. Houslista prostě permanentně cítí ono country „es -ta, es - ta“.
Paradoxně původní „relax“ amerických osídlenců žijících v drsných podmínkách, tedy tvrdých chlapů - kovbojů, vyzrál ve velice svižnou, v dnešní době až hebkou motýlí interpretaci. Podobně jako ve vrcholovém sportu či tanci zde záleží na přirozené, osvojené technice. Rychlé pasáže jsou prostě hrány jen jako mimoděk, s lehkou samozřejmostí.
Pozor: Pokud se týká plnosti zadního harmonického plánu, velice důležitou roli zastává „beglajt“ kytary - její rytmické patterny. Pokud jsou husté, zamazávají zadní plán, barevně se potom od něj velice špatně odrážejí sólové instrumenty.
Tip: Zlaté pravidlo, že kytara by měla hrát raději více propauzovaný rytmus, zde platí jako i v jiných žánrech. Výborně se uplatní krátké synkopické přiznávky, zatížení dob, rytmicky prosetější akordové rozklady atd. Plný osminový či šestnáctinový beglajt jde potom uplatnit lépe na kratších exponovaných pasážích nebo instrumentačně prázdnějších místech.
Nosovky metr před obličejem
Domovinou country je Amerika, a to z velké části jižní státy (Kentucky, Tennessee), není proto divu, že je to znát ve výslovnosti textů. Ta hraje ve stylu velice důležitou roli. Jižanská zpěvnost, slyšitelná na hony daleko již v mluveném jazyce, našla v hudbě výborné uplatnění. Běžné hlásky jsou položeny více do nosu a samy nosovky jsou snad ještě desetkrát „nosovatější“. Patří to jaksi i ke kovbojskému frajerství či tulácké líné nonšalantnosti. Mimochodem nosovky „m“ a „n“ patří ke znělým hláskám a zvýšená „nosovost“ velice dobře podporuje čitelný obrys tónu. Vokál se tak stává mnohem výraznější a prostě zpěvnější.
Bendžo s blánou a bubínkem
Nástroj je typický tím, že jako rezonátor tu neslouží dřevěný korpus, ale napjatá blána bubínku. V důsledku se potom tón bendža vyznačuje ostrým, průrazným témbrem. Délka tónu však relativně velice brzy vyprchá. Díky těmto oběma vlastnostem bendžo mezi ostatními country instrumenty poměrně dobře proleze, ale „nezavazí“ (krátký sustain vytváří mezi notami pauzy). Na bendžo se hraje trsátkem, ale také prstýnky nasazenými na prstech pravé ruky. Struny jsou laděny po kvintách: čtyřstrunné b, c, g, d‘, a´(stejně jako viola), pětistrunné b. c1, g1, h1, d2, g2, u bendža šestistrunného přibývá spodní g. 1
Tip: Rytmizování akordů pomocí pěti prstů pravé ruky a střídání jejich obratů tvoří hráčovu věhlasnou nálepku (v Čechách je pověstný např. Luboš Malina).
Dabl struny u mandolíny
je typický drnkací sopránový nástroj. Její čtyři kovové struny jsou napjaté dvojmo a laděny v kvintách ve stejné poloze jako struny houslí: g, d1, a1, e‘‘.
Tip: Pokud se bude barytonová a tenorová kytara držet akordově spodních poloh, tj. převážně znějící velké a malé oktávy, výborně se v harmonickém spektru se sopránovou mandolínou (v jedno a dvojčárkované oktávě) doplní.
Díky dabl strunám zní nástroj podobně jako dvanáctistrunná kytara fázově rozladěně. Vzniklá mixtura (unisono dvou strun) snižuje diskrétnost/ostrost vyšších harmonických a vytváří měkčí témbr.
Pozor: Tato ve zvuku měkčí barva však může při nahrávání vykazovat mnohem vyšší dynamickou hladinu a „lézt do červené“.
Pro mandolínu jsou typická tremola, melodické vyhrávky a raději úsečnější akordický beglajt.
Klouzavá havajská kytara
je laděna E-A-e-a-cis1-e1. Levá ruka nezkracuje struny jejich přitiskáváním ke hmatníku, ale posouváním volné kovové tyčinky (havajského želízka) seshora položené a přimknuté ke strunám. Vznikají typické sladké klouzavé spoje.
Tip: V country tak havajská kytara s houslemi tvoří melodickou dvojici, která je schopna pracovat s mikrointervaly - glissy. Konec konců to může udělat i kytarista, použije-li na některém z prstů levé ruky, například malíku, tzv. steel váleček.
Foukačka
Klíčovým komponentem foukací harmoniky - oscilátorem je kovový jazýček (reed), který je rozechvíván proudem vzduchu vháněným do otvoru. Díky materiálu, ze kterého je vyroben, vydává jazýček ostrý až vrnivý zvuk. Technicky rozlišujeme foukání (vzduch od sebe), které rozezní jednu řadu jazýčků, a tahání/nasávání (vzduch k sobě), kdy rozehrajeme řadu druhou.
Rozlišujeme foukačky diatonické, a to s plnou nebo částečnou diatonickou škálou. Základní jazýčky jsou obvykle uspořádány tak, aby výdech rozezněl tóny tvořícími tóniku (např. c, e, g, c) a nádech tóny tvořícími dominantu (d, g, h). Podle toho, do kolika otvorů najednou hráč zafouká, může vyloudit melodii (jeden otvor), dvojhlas (dva otvory), akord (více otvorů).
Druhým typem je harmonika chromatická (např. C dur), kdy tzv. posuvníkem/registrem celou řadu zvedneme o půltón výš (Cis dur). Tím pokryjeme všechny chromatické tóny.
Tip: Pamatujme na to, že přesouvání posuvníku zabere nějaký čas a harmonikář při vybočení mimo diatoniku nebude technicky nejrychlejší.
K diatonickému nástroji patří ohýbání tónu neboli přefouknutí, kdy můžeme základní tón snížit o půltón, tón až o malou tercii. Provádí se jen u vybraných otvorů (viz Obr. 1: Ohýbání - snižování tónů), a to pomocí zužování a rozšiřování ústní štěrbiny a tím intenzity dechu, při kterém hraje dále zásadní roli pozice jazyka v ústech.
Při akci overblow přefukujeme tóny vydechované, při akci overdraw tóny tažené. Technika nám umožní vyloudit noty, které se v základní škále nenacházejí. Můžeme pomocí ní vyprodukovat rovněž klouzavý chromatický gliss.
Tip: Do repertoáru foukací harmoniky patří i dusítko wah-wah vytvářené dlaněmi a nebo rychlé tremolo.
Zvukový (rot)mistr
Ze zvukového hlediska není mezi oběma styly příliš rozdíl. Základ tvoří naše známé akustické/elektrické kytary (někdy housle) podporované basou (někdy i bicími). Zaměřme se tedy na přibyvší nástroje.
Banjo
Vyznačuje se ostrým a krátkým průběhem tónů. Na live snímáme pomocí linky nebo dynamického mikrofonu, ve studiu přidáváme kondenzátorový mikrofon mířící na korpus nástroje.
Tip: Můžeme zdůraznit vyšší středy (2-5 kHz) a úplně odřezat basy (až po 120Hz).
Mandolína
Má kulatější a delší tón než bendžo. Vzhledem k nízké akustické hladině jsme při live odkázáni pouze na linku. Ve studiu opět přidáváme kondenzátorový mikrofon.
Tip: Na lince odřezáváme basy a už při nabírání ji musíme komprimovat.
Pozor! Tento tichý nástroj vyžaduje ve studiu akusticky oddělený prostor.
Pozor! Při kontaktním snímání vykazuje i mikrofonní signál značné dynamické rozdíly, ale komprimace může zvuk nepříjemně „zadýchat“.
Řešení: Mikrofon umístíme dál od nástroje.
Pro mandolínu je také charakteristické hraní tremollo; vyznačuje se dynamickými vlnami. Tady může přílišná komprimace hudebníkově dynamice ublížit.
Tip: Kompresor nastavíme následovně: Threshold nesmí být příliš nízko, naopak ratio dáme vyšší (1 : 10 až 1 : 20). Attack volíme co nejnižší (2-5 ms) a release také nízký (30-60 ms) - viz Obr. 2: Komprimace mandolíny.
Havajka, steelka a dobro
K těmto stylem i genezí příbuzným nástrojům přistupujeme podobně. Těžiště live snímání je opět na lince, ve studiu přibývá mikrofon. Některé havajky jsou amplifikovány, proto snímáme i reproduktor.
Pozor! Vzhledem k velké výrazové dynamice příliš nekomprimujeme.
Pozor! Při používání dvou zdrojú zvuku (linka + mikrofon, dva mikrofony), musíme zkontrolovat fáze.
Řešení: Oba signály umístíme na střed stereobáze a na jednom přepneme fázi o 180 ° (ř). Vybereme variantu, kde je více těla (basů).
Foukací harmonika
je z jiného těsta. Při živých vystoupeních ji kontaktně snímá klasický zpěvový mikrofon. Hráč dlaněmi vyrábí rezonanční „misku“, kterou zvuk ještě moduluje. Proto je signál silnější než zpěv.
Pozor! Pokud je hráčem na foukací harmoniku sólový zpěvák, většinou při live zpívá i hraje na tentýž mikrofon.
Řešení: S rukou na klice bedlivě sledovat sólistu a být pohotový.
Pokud je harmonika amplifikovaná (většinou přes kytarové kombo), snímáme ji stejně jako kytarový aparát.
Ve studiu snímáme foukací harmoniku stejně jako zpěv - velkomembránovým kondenzátorovým mikrofonem.
Pozor! Z foukací harmoniky mohou pulzovat rázy vzduchu. Požíváme tedy i síťku (pop filtr).
Tip 1: S klidným svědomím můžeme ořezat kmitočty do 100 Hz.
Tip 2: Vzhledem k dynamice a rázům je dobré použít kompresor. Nejlépe až za korekcemi.
V mixéru
Protože v country a bluegrassu znějí některé nástroje podobně a mohou se maskovat, umísťujeme je ve stereu dále od sebe. Tomuto řešení dáváme přednost před „korekční tvorbou“. Cílem je přirozený akustický zvuk. Se stejnou filozofií přistupujeme k prostorům. Dlouhé hally a echa výsledku většinou ublíží.
Tip: Aby mix působil lehce, je dobré zdůrazňovat nástroje, které odrážejí (hrají lehké doby). Jinak vyrobíme německý March. Jawohl!
Příště: Fez, turban a world music.
