Nacházíme se u smyčců. Aranžér poskytne inspiraci, jak tyto zvukově velice pestré instrumenty využít, zvukař poradí, jak je snímat či míchat. A „analogový houslista z masa a kostí, Josef Malina, prozradí něco o sobě.
Famílija „Strunných Smyčcových“
Aranžér
Smyčcové nástroje patří do rodu strunných, níže pak rodiny smyčcových. Podobně jako u sousedovic drnkacích nástrojů se její členové vyznačují dřevěným tělem (korpusem), na který je napojen krk ukončený tzv. količníkem (či hlavou). Primárně se však na ně nedrnká, nýbrž hraje smyčcem. Na horní desce se od struníku přes kobylku táhnou struny, pokračují nad hmatníkem (plochou částí krku), zalamují se na malém pražci a jsou uchyceny na kolíčcích, které struny napínají - ladí.
Velice důležitou částí uvnitř korpusu, hlavně v případě houslí, je tzv. duše - dřevěný špalíček poblíž kobylky spojující horní a spodní desku. Struny nejsilněji přenášejí své kmity na kobylku, ta na horní desku (víko), ta potom na duši a ta svým ukotvením na desku spodní (dno). V trupu tak probíhají jedinečné rezonance - jedno z tajemství mistrovských nástrojů.
Tip: Horní víko vyrobené u houslí ze smrkového dřeva vyzařuje výškově ostrý, sonorní signál. Jednak k tomu přispívá na něm položená kobylka, ale nalakovaný nástroj rovněž odráží část vzduchových vln přicházejících k němu směrem od strun. Opačně spodní dno vyrobené z hustějšího a těžšího javoru vyzařuje dutější a hučící basy (postrádá artikulaci).
„Šmitec“ dokáže divy
Hráč pravou rukou pomocí smyčce generuje zvuk, levou rukou zkracuje na hmatníku délky strun a mění tím výšku tónů. Tento prastarý způsob nabízí překvapivě velice bohatou škálu výrazových prostředků.
Pravidlo: Čím větší měrou je zapojeno lidské tělo do vyluzování tónu, tím variabilnější možnosti se naskýtají (vzpomeňme, co dokážeme s lidským hlasem - dechem, hlasivkami a mluvidly -, podobně pestré to je i v případě smyčců). Naopak čím máme velkolepý zvuk předem „instantněji“ přichystán (samplery, ale např. i kostelní varhany), že stačí jen zmáčknout klávesu, tím rychleji se nakonec výsledek oposlouchá. A v takovém případě pak musí přijít k užitku chytré kombinování rejstříků.
Základní smyčcové nástroje disponují krkem bez pražců, a proto umožňují pracovat detailněji s tzv. přirozeným laděním, jemně mikrointervalově výšku dotahovat a podobně jako např. bezpražcová baskytara využívat glissů. Na straně druhé jsou náročné na intonaci.
Historií se ověřilo, že smyčec je velice rozmanitý generátor. Nabízí širokou paletu smyků: od
dlouhých (detaché, martelé, legato), přes krátké (staccato), až po jedenkrát (spiccato) či vícekrát (sautillé) odrážené. Hrát se dá žíní, ale i prutem (con legno), tlačit u špičky či žabky - smyčec tak vyvíjí na struny odlišný tlak -, ale třeba i bez smyčce prsty (pizzicato).
Ladění po kvintách či kvartách
Do rodiny patří čtyři základní nástroje: housle, viola violoncello a kontrabas. Všechny mají čtyři struny. První tři zmíněné jsou laděny v kvintách, kontrabas podobně jako baskytara pak v kvartách - viz Obr. 1: Ladění a rozsahy smyčcových nástrojů.
Pomůcka: Prázdné struny jdoucí po kvintách si zapamatujeme snadno - housle začínají seshora od e2, pokračují dále na a1, d1, g, viola má tyto tři struny totožné a přibírá k nim malé c. Violoncello obsahuje stejné prázdné struny jako viola, jen položené o oktávu níže (C, G, d, a) a ladění kontrabasu se vlastně rovná ladění baskytary.
Ach ty techniky a polohy!
Hrát můžeme vibratem (měníme periodicky výšku), tremolem (měníme periodicky sílu), sólovou melodii, dvojhlasy anebo i akordy, a to pomocí k sobě rytmicky těsně položených rozkladů.
Tip: V nižších polohách se hráčům lehčeji dotlačuje i dolaďuje. Čím výše, tím jsou intonace i jakost tónu ošidnější.
Na smyčcích, jestliže dvojhlas obsahuje prázdnou strunu, se relativně dobře vyhrává tzv. stranný pohyb - viz Obr. 2: Příklad stranného pohybu. Naopak nedobře ladí paralely v kvintách či kvartách.
Čarovnou barvou, která okouzlila nejen impresionisty, jsou flažolety. Vznikají tím, že se hráč dotkne toliko struny (nesmí ji přitlačit až na pražec), a to navíc jen v tzv. uzlových bodech (1/2, 1/3, 1/4 atd.) - viz Obr. 3: Uzlové body pro flažolety. V ideálním případě tak vlastně vybudí pouze jeden harmonický blížící se témbrem čistému sinusovému tónu. Ten se barevně podobá spodnímu flétnovému rejstříku (odtud název flageolet). K virtuózním kouskům pak patří flažolety umělé.
Svou violu jsem naladil co nejhlouběji...
Housle svým středním rozměrem a průměrem strun podmiňují, že všechny čtyři struny jsou dostatečně napjaty - ideálně pruží a generují tak průrazný tón s plným spektrem vyšších harmonických. Navíc v případě horních strun a1 a e2, které jsou celokovové (bez omotání), až ostře průrazný.
Pozn. Houslový tón díky vyrovnanému tahu smyčců, rovnoměrně rozechvívajícímu strunu, bývá dáván za vzor tzv. akustického pilového signálu, který obsahuje kompletní řadu stejně hlasitých alikvotů.
Podobně silně napjaté struny má i violoncello, nazálně bzučící a barevně průrazné. A to víceméně u všech svých čtyř strun.
Jiným případem je viola - aby mohly být spodní struny c a g při svém průměru více napjaty, mensura (délka) krku by měla být delší. To bychom však museli mít také mnohem delší levé „lidské chapadlo“, no ale tak se nerodíme. Spodní violové struny jsou proto podpruženy, tím generující jen omezené množství vyšších harmonických. Barva je mdlejší, temnější.
Pozn. 1. Proto našla ve středověku uplatnění tzv. viola da gamba, kterámá, struny napjatější, zpěvnější, ale také se podobně jako violoncello drží ne na rameni, ale mezi koleny (avšak bez bodce).
Pozn. 2. Díky svému zamlženému valéru si paradoxně zasněnější, neagresivní violu oblíbila řada moderních skladatelů (Feldman, Carter, Bartók...). Dokázali ji ale obezřetně začlenit do průhlednějšího nemaskujícího prostředí. Z našich skladatelů to byl např. Bohuslav Martinů.
U kontrabasu rovněž záleží na tom, jaké mají struny průměr a nakolik jsou napjaty. Nástroj může být hučící a žblunkající, anebo opačně sonorní a zpívající. Je pravda, že na napjatějších strunách se hráč více nadře. Aby mohl dostatečně domáčknout, nestíhá rychlejší vyhrávky. Odměnou je však mnohem brysknější a průrazná barva - vzpomeňme např. na rozdíl mezi nástrojem Fender Precision a rychlejšími, avšak měkčími baskytarami.
Co z nich leze?
Zvukař
Na smyčcové nástroje se dá hrát dvěma základními technikami. Smyčcem (arco) či prstem (pizzicato). Výsledkem prvního způsobu hraní je signál blízký pile; tah smyčce vychyluje strunu, až její napětí překoná tření, a ta se rychle vrátí do původní polohy.
Druhý způsob hry - pizzicato - vzniká drnknutím prstem o strunu. Zvuk obsahuje minimum harmonických, signál je tedy blízký sinusovému průběhu. Tato technika je typická pro hru na kontrabas v jazzu nebo country.
Tip1: Chceme-li na syntezátoru simulovat smyčcový nástroj hrající arco, použijeme pilový průběh, ořízneme filtrem výšky a ADSR nastavíme na „rovný“ průběh.
Tip2: Pro simulaci pizzicata použijeme sinusový signál a ADSR nastavíme na krátký perkusní průběh - viz Obr. 4: Porovnání průběhů signálů.
Odkud zvuk vychází?
Všechny smyčcové nástroje vyzařují zvuk pomocí vrchní rezonanční desky. Proto se mikrofon při kontaktním snímání umísťuje nad ni do vzdálenosti délky/výšky nástroje. U houslí a violy asi osmdesát centimetrů nad nástroj, čelo zhruba z se snímá cca z jednoho metru a kontrabas je lépe snímat velkomembránovým mikrofonem ze vzdálenosti jeden a půl metru - viz Obr. 5: Snímání smyčcových nástrojů.
Pozor! Při příliš kontaktním snímání je zvuk nástroje nevyvážený a objevuje se nepříjemný šum až skřípot smyčce po strunách.
Řešení: Tento jev lze potlačit ubráním výšek na korekcích.
Tip: Při nahrávání smyčcových nástrojů současně s jinými hlasitými nástroji (bicí, žestě, elektrifikované nástroje) je dobré umístit je do jiného, akusticky odděleného prostředí (jiné místnosti).
Snímač? Proč ne?
V nonartificiálních žánrech lze ze smyčcových nástrojů získávat signál i pomocí snímačů. Zvuk je sice méně přirozený, můžeme ale využít spousty efektů (stejně jako u elektrické kytary) a „syrovou“ barvu dotvářet nebo vyrábět barvy nové. Příkladem je Jean-Luc Ponty (Mahavishnu Orchestra) nebo Jan Hrubý (ETC, Kukulín).
Pravidlo: Smyčcový nástroj se snímačem je mnohem méně náchylný k přeslechům. Při live hraní s hlasitými kolegy je snímač nutností.
Je nás víc
U smyčcových sekcí se většinou stejného partu zhošťuje více muzikantů. Drobné individuální odlišnosti se projeví plností, měkkostí a kulatostí celkového souzvuku. Nad skupinu hudebníků se umístí mikrofon tak, aby „viděl“ všechny nástroje sekce.
Pozor! Jednotlivé nástroje mají různou barvu i různou hlasitost; správnému umístění mikrofonu věnujme zvýšenou péči.
Tip: V případě větší sekce lze použít více mikrofonů - viz Obr. 6: Snímání sekce.
Tip: Pokud chceme na syntezátoru napodobit smyčcovou sekci, použijeme více generátorů pilového signálu mírně od sebe rozladěných. Můžeme je „omastit“ i chorusem.
Menší smyčcová uskupení
jsou hudební tělesa skládající se většinou z houslí, viol a čel. Snímají se dvojicí hlavních mikrofonů. Některé akusticky slabší nástroje lze posílit kontaktním mikrofonem.
Postprodukce
U mixu většinou probíhají drobné frekvenční úpravy a dotváření prostoru hallem. Kompresor používáme velmi obezřetně, protože zdůrazňuje nežádoucí jevy a užitečný signál potlačuje.
Tip. U nevyváženého kontrabasu lze zachránit situaci vícepásmovým kompresorem.
Jaké zkušenosti mají muzikanti - Josef Malina
Působí v bluegrassové skupině COP s Jimmym Bozemanem & The Lazy Pigs a v souboru P.R.S.T. Doprovází rovněž Pavla Bobka. Občasně hostuje i v Druhé Trávě.
Na jakou značku hrajete?
Na mistrovské housle od Mathiase Heinickeho z roku 1939. Používám smyčec Zimmer od německého mistra a vše mám uložené ve vynikajícím futrálu BAM.
Jak housle snímáte ve studiu i na pódiu?
U tiššího tělesa rád zůstávám u klasiky, dynamického nástrojového mikrofonu, dle nabídky zvukařů (vlastní nemám).
V hlasitějším ansámblu s bicími zapínám piezosnímač od kanadské firmy L.R. Baggs. V kombinaci s akustickým kombem Rolland AC60 mi vychází zvukově nejlépe z aktuální nabídky piezosnímačů na českém trhu.
Používáte efekty nebo zesilovač? Jak mění původní zvuk?
Jediné efekty které používám, jsou obsažené v kombu AC60. Má příjemně nastavený reverb a deelay. Občas využiju i chorus. V akustické hudbě jinak raději používám mozek. Líbí se mi experimenty francouzského jazzového houslisty Jeana Luca Pontyho. Ten občas zapojí flanger a chorus s různými hally.
Signál z piezosnímače potřebuje před vstupem do pultu předzesílit. To je možné jednak prostřednictvím pódiového aparátu (kombo) nebo předzesilovačem, který je dobré mít vlastní, třeba s korekcemi (u houslí je většinou potřeba stáhnout nepříjemné vyšší středy), ale většina zvukařů je dnes má k dispozici.
Se kterými nástroji se sólové housle pojí dobře a se kterými hůře?
V bluegrassu se housle krásně pojí s bandžem. Bylo natočeno spousta duetů. Taky s klavírem nebo kytarou. Prostě sólový nástroj se zpravidla dobře pojí s harmonickým. Naopak jsem si vždycky musel dávat pozor při koncertech se soprán saxofonem nebo foukací harmonikou. Tyto nástroje mají podobné zabarvení a s houslemi se zvuk slévá.
Kteří hráči jsou vaším vzorem a proč?
Mám rád hru bluegrassového houslisty Stuarta Duncana a Darola Angera. Oba jsou moc vkusní a živočišní. Obdivuju francouzské jazzové houslisty, Jeana Luca Pontyho, Didiera Lockwooda, a vůbec francouzský swing v podání třeba Florina Niculescu. Poslouchat je a stahovat si jejich sóla je největší škola.
Příště: Smyčcová tělesa (neponořená do kapaliny)
