Hlavní rockové instrumenty máme za sebou, ať žijí hlasy! Budeme gentlemani a dáme přednost něžnému pohlaví. Aranžér probere rozsahy, tipy jak s hlasem pracovat, zvukař vás zasvětí do tajů „zpěvák a mikrofon“.
Dorozumívání Homo sapiens
Aranžér
Jsme lidé a základní imperativ, který nosíme uvnitř zakódován, nám velí: Zachovej rod! Ať se tomu poddáme nebo třebas bráníme, zvukem nám nejbližším je hlas vlastního živočišného druhu - lidská řeč. Člověk přitahuje člověka. Navíc zde hraje roli pohlaví. Jinak vnímá ženský hlas muž a jinak žena, stejně je tomu i při opačném rozdání karet.
Zvukař:
V případě lidského hlasu lze říci, že až na výjimky jde pro člověka o libozvučný, blízký, příjemný a srdečný zvuk. V nahrávkách a zvláště písních bývá zpravidla jedním z nejhlasitějších a nejdůležitějších elementů. Ženský zpěv je vyšší, má sametovější barvu, oproti mužskému hlasu neobsahuje v barevné složce tolik basových frekvencí a lze i obecně tvrdit, že ve srovnání je dokonce zpěvnější.
Symfonický orchestr v krku a ústech
Aranžér
Pravdu dí tvrzení, že lidský hlas je z pohledu člověka snad nejdokonalejší nástroj. Dokážeme jím vyprodukovat i napodobit nespočet zvuků. Do určité míry vlastně všechny hudební instrumenty (vzpomeňme si např. na mistrovské nápodoby Bobby McFerrina). A opačně platí i to, že lidský hlas inspiroval a inspiruje hudební konstruktéry a nástrojáře k tomu, aby z něj vycházeli, napodobovali jej a stavěli tak instrumenty, které budou znít lidskému uchu co nejlahodněji.
Pravidlo: Cože to nosíme v těle za zázrak? Podobně jako u nástrojů můžeme naše hlasové ústrojí rozdělit na dvě hlavní složky: oscilátor, který kmitá a podílí se na vyluzování tónu, a rezonátory, jež se základním signálem souzní a přidávají barevné ingredience.
Oscilátorem jsou vlastně hlasivky uložené v hrtanu. Tvoří je dva základní svaly napjaté mezi přední chrupavku štítnou a zadní chrupavky hlasivkové. Ty se mohou částečně prostorově pohybovat, měnit sklon, oddalovat se a přibližovat. Mezi hlasivkami tak vzniká štěrbina - glottis. Vydechováním vzduchu z plic na patřičně přiblížené či semknuté hlasivky se oba svaly pravidelně rozkmitají, dech prochází mezi nimi, ale i vně a podobně jako u jazýčkových píšťal přebírá kmity. Rodí se vzduchový sloupec vydávající pravidelný tón.
Dále disponujeme třemi hlavními rezonátory: nosohltanem, dutinou ústní a dutinou hrudní. Podle toho, do jaké míry který zapojíme, ovlivňujeme například sílu tónu, ale také jeho jas či temnost, brilanci, nazálnost ad. Mluvidly přidáváme další složky - např. rázové, sykavé či šumové.
Rozsahy
Pravidlo: V historii se vyčlenily tři základní druhy ženského hlasu - soprán c1-a2, mezzosoprán a-f2, alt g-e2 - viz Obr. 1: Rozsahy. Všimněme si, že všechny druhy se vyznačují ambitem zhruba přes jednu oktávu a sextu.
V praxi existuje samozřejmě rozpjatější šíře: např. soprán může dosáhnout až po c3 či dokonce f3, řada partitur má předepsán tzv. kontraalt, známe zpěvačky zvládající škálu přes tři oktávy.
Rejstříky a hlasové vady - výhoda či nevýhoda?
Klasické pěvecké školy rozlišují tón hlavový a hrudní. Při hlavovém kmitají jen okraje hlasivek a jsou zapojeny rezonující dutiny v lebce - zpěvák pocitově směřuje tón do hlavy. Zvukově se jedná o ostřejší barvu, fyziologicky podobnou signálu smyčců u kobylky. U hrudního tónu kmitají hlasivky celou délkou i šířkou, zpěv opíráme o bránici, a tím rozezníme břišní dutiny. Získaný hutný hlubší témbr bychom mohli připodobnit k rezonanci smyčcových korpusů.
Pravidlo: V hlubších polohách hlasivky obvykle nedisponují takovou energií, aby dostatečně rozezněly hlavové dutiny, tón je více v krku či hrudi, je sametovější. V horních energicky silných polohách je rezonance hlavy bez problému zapojena, tón vyniká ostrostí a průrazností.
Operní zpěv má snahu co nejdůsledněji rejstříky eliminovat. Žádá jasný a jednotně čitelný „nástroj“ v celém jeho rozsahu. Ne vždy to však slouží k užitku pro konečný výsledek. Takový hlas disponuje obvykle omezeným počtem barev. Sice pronikavých, anatomicky zdravých, ale stejnorodých.
Není divu, že se v případě jiných žánrů coby ikony etablovaly hlasy s typickými učebnicovými poruchami - vzpomeňme si na dyšný rejstřík (nedomykavost) Jiřiny Bohdalové v rolích Křemílka a Vochomůrky (v případě mužského hlasu na Stinga), na forsírování (přetahování hlasivek a následný chrapot) Evy Olmerové (styl zpěvu v jazzu zavedený Louisem Armstrongem), na hypernazální (přehnaně nosní) rejstříky typické pro americké country, kde zpěváci dokážou střídat ve velice rychlém sledu rejstříky krční, hrudní i nosní atd.
Tip: Jestliže potřebujete jako zpěvačka/zpěvák s hlasem posazeným více do krku či hrudi získat znělejší tón, cvičte s uzavřenými ústy neutrální vokály tak, aby seděly - šimraly vás na horním patře úst u kořenů zubů. Až budete později zpívat s pusou otevřenou, hlas musí být v ústech posazen stále stejně - lehce nad horními řezáky.
Od bel canta po rap či beatbox
Zvukař:
Pojem ženský vokál tvoří velice široký pojem, výrazově může jít o tichý projev, zpěv polohlasem, operně plný a průrazný hlas, rockový řev či různé folklorní styly i valéry.
Aranžér
Uvědomme si, že lidský hlas nám nabízí celou plejádu výrazových prostředků: od koloraturního zpěvu až po obyčejnou mluvu. Vzpomeňme na techniky jako alikvotní zpěv, sprechgesang (napůl zpěv a napůl mluva), rap (rytmická recitace), beatbox (napodobování bicích), jazzový scat ad. Záleží na skladateli, nakolik účelně jednotlivé možnosti zúročí.
Zpíváme na mikrofon
Právě mikrofon je důležitým pomocníkem, který prosadí dynamicky slabší rejstříky. Navíc na něj můžeme zpívat z různých vzdáleností i úhlů a tím rovněž rozšíříme škálu barev a odstínů.
Zvukař:
Existuje celá řada mikrofonů určených na snímání vokálů. Základní druhy bychom mohli rozlišit tři: kondenzátorové, lampové a dynamické.
Ve studiu se nejčastěji používají mikrofony kondenzátorové (typicky např. Neumann U87, AKG C 4000) nebo lampové (Neumann U 47, M 149, AKG C 12). Dynamické nacházejí své uplatnění častěji na koncertních pódiích, ve studiu je zvukař instaluje, je-li interpret skutečně příliš hlasitý.
Pravidlo: Při snímání hlasu kondenzátorovým nebo lampovým mikrofonem bývá základní vzdálenost mezi mikrofonem a ústy 15-25 cm. Při nižší intenzitě může být mnohem kratší, tj. mikrofon u interpreta blíže.
Je-li vokál neúměrně silný, může nastat situace, že se proti středně intenzivnímu hlasu zdá mnohem „tenčí“. Jakoby ztratil svou „teplou barvu“, ba subjektivně působí dokonce méně hlasitě a průrazně než projevnízké intenzty. Leckdy bývá dokonce zkreslený.
Situace je typická pro lampové mikrofony, může se i v menší míře projevit u
mikrofonů kondenzátorových.
Tip1: V takovém případě zvolme a vyzkoušejme větší „distanc“ od mikrofonu. Pozor, do signálu se nám promítne silnější měrou místnost. Například u dramatického zpěvu operního bývá někdy mikrofon až jeden metr (dramaticky :-)) daleko. Dovolí-li nám to typ mikrofonu, zapněme útlum -10dB, který většinou zabere v kombinaci s delší vzdáleností. V extrémním případě potom šáhněme po mikrofonu dynamickém. Pozor, počítejme však s výraznou změnou barvy!
Tip2: Potřebujeme-li, aby hlas zněl zblízka a intimně, snímejme ze vzdálenosti 5-10 cm. Tato technika ovšem funguje spíše na zpěv tišší nebo dokonce šepot.
Oba jevy vznikají mimochodem na základě toho, že se mikrofon chová podobně jako lidský sluch. Membrána v kombinaci s elektrickým napětím tvoří živý přírodní receptor. Jestliže na něj zařveme zblízka, zahltí se a chvíli trvá, než se znovu uvolní (podobně jako kompresor s dlouhým „release“ časem). Je-li přicházející signál naopak velmi slabý, „mikrofonní ucho“ se snaží mírným zvýšením své citlivosti „přiblížit si zdroj zvuku“.
Kondenzátorové a lampové mikrofony disponují zpravidla volitelnou charakteristikou: zjednodušeně řečeno, můžeme nastavit „akční rádius“ či „směrovost“ snímání. V případě natáčení jednoho interpreta jedním mikrofonem, zvolme tzv. ledvinu neboli kardioidu. Mikrofon odchytává záznam převážně zepředu a mírně z boků. Půjde-li o interpretů více, vyzkoušejme tzv. kouli. Zařízení bude tehdy snímat rovnoměrně všemi směry - zepředu, z boků i zezadu (o nahrávání hlasu více mikrofony v příštím díle).
Tip: Je-li v zachycené nahrávce slyšet dozvuk místnosti více, než je žádoucí, a ledvinová charakteristika nic nezlepší, pomožme si tlumícím materiálem nebo paravány umístěnými asi metr od interpreta.
Výbušné souhlásky a sykavky
Aranžér
Při zpívání na mikrofon se setkáme s některými souhláskami, které mohou vyvolat nežádoucí vady - praskání a ruchy. Patří mezi ně především obouretná explozíva p a b, ale také zubodásňové t a d s měkkými variantami ť, ď. Vyhneme se jim tím, že budeme naše mluvidla směřovat stranou od mikrofonu. Potíže mohou činit i bzučící či zvonící sykavky, typické právě pro vyšší ženské hlasy.
Zvukař:
Mezi kapslí mikrofonu a ústy zpěváka bývá často umisťován tzv. pop-filtr, hustá nylonová síťka sloužící k zachycení příliš agresivních vln narážejících na membránu mikrofonu. Ty vznikají například při vyslovování hlásek typu „p“ či „b“.
Tip: Má-li pěvec nebo i spíkr příliš výrazné sykavky (s, z, c, š, ž, č), lze se jich částečně zbavit tím, že mikrofon umístíme lehce „o patro“ níže. Vlastně tak, aby „signál z mluvidel“ nemířil přímo na membránu, ale mírně nad.
Čistě nebo s výrazem?
Aranžér
Při posuzování zpěváka live, ale hlavně ve studiu často vyvstává „kapitální“ otázka, zda by měl notu po notě perfektně vyzpívat, nebo jít po výrazu a ladění vnímat jako podružnější. Hodně záleží právě na aranžérovi či skladateli a charakteru písně. Bude-li epická s příběhem, posluchač bude na prvním místě posuzovat a vnímat text. V případě zpěvných slok či refrénu musí být melodie čitelná, tj. do patřičné míry ladit.
Tip 1: Nejsnadněji odhalíme falešnosti na čistých intervalech - primě, oktávě, kvintě a kvartě. Čím půjde o intervaly disonantnější, o to méně bude nepřesná intonace slyšet a vadit.
Tip 2: V řadě stylů (country, blues, jazz, rock) je zcela legitimní a příznačná „plovoucí intonace“ s glissy. Důležité však je, aby se zpěvák na adekvátních místech (obvykle u 1., 4. či 5. stupni na těžkých dobách) alespoň na chvíli čistě dotkl správných tónů.
Zvukař:
Mám-li se vyjádřit k tématu „intonace versus výraz“, nejraději bych zmínil Zuzanu Navarovou, která kdysi nazpívala ve studiu part. Na její otázku: „Jaké to bylo?“ jsem odpověděl: „Víš, tam a tuhle jsi byla trochu nízko nebo vysoko...“. Ona mi odvětila, jaký že z toho mám pocit? Načež po mé odpovědi „dobrý“, jsme se šli věnovat další písni.
Obecně jsem přítelem sdělení a oželím intonační nedokonalosti. Bavíme-li se o sólovém vokálu, více na mě vždy působí to, že mi někdo chce svým zpěvem něco říci, než že umí perfektně odzpívat „kuličky na pěti linkách“.
Soprán vyčnívá, alt zapadá
Aranžér
Soprán disponuje velkou výhodou - obvykle leží nad všemi ostatními instrumenty, je minimálně maskován. Jak fundamenty tvořící melodii, natož alikvotní řady budou čitelně vystupovat. Hlas proto pod sebou snese hustší prostředí. Díky tomu je velice oblíben a četně zastoupen v operách - známe např. soprán lyrický, dramatický, koloraturní, subretní/komický ad.
Alt bude potřebovat okolí méně zahlcené, zvláště bude-li ohrožen nad ním výše položenými hlasy. Ty by měly raději zůstat mnohem propauzovanější než hlavní linka zpěvačky. Neuškodí, když na šavli táhlem „volume“ pomůžeme altu mírně nahoru.
Příště nás již skutečně čeká mužný hlas.
Jaké zkušenosti mají muzikanti?
Zuzana Lapčíková je známá jako osobitá zpěvačka, ale i virtuozní cimbalistka a skladatelka.
Které hlásky jsou pro vás při zpěvu na mikrofon problematičtější?
Vždycky jsou problematické obouretné souhlásky, někdy vyžadují od zvukaře zásah, který však celkově neprospívá výslednému zvuku. Člověk si s tím po zkušenostech umí poradit, navíc jsem si zvykla na svůj mikroport, který v poslední době používám, dává mi možnost většího pohybu za nástrojem, jelikož se při zpěvu často také doprovázím.
S jakými nástroji nebo mužskými hlasy se váš hlas dobře pojí?
Nejlépe se cítím vedle hlubokých frekvencí basu, jak u vokálu, tak u instrumentů, proto velmi ráda zpívám za doprovodu kontrabasu.
Máte vypozorováno, že váš vokál obsahuje určité rejstříky, případně jak s nimi pracujete?
Nevím, zda existují hlasy úplně osvobozené od hlasových „rejstříků“, možná to bude i otázka etnicity a specifických zpěvních projevů či vzorů. Od dětství mě zajímaly různé vokální projevy a způsoby zpěvu, které se po světě vyskytují, a některé, přiznám se, na mě silně emotivně působí. Vždycky mě něco překvapí a říkám si, kolika způsoby, chcete-li technikami, je možné zpívat. Sama na sobě pak se snažím ovládnout to, co tam mám - když potřebuji, zpívám hrudním, jindy zase hlavovým rejstříkem, za daleko nejdůležitější vliv na zpěv považuji dýchání.
