Máme před sebou poslední díl, týkající se záznamu zvuku, příště se již budeme věnovat problémům souvisejícím s mixáží. Do jisté míry se bude jednat o "dojídání zbytků", na první pohled spolu nesouvisejících. Jednotící prvek je však zcela zřejmý. Ve skutečnosti bychom tuto kategorii mohli nazvat "akustické nástroje a jejich skupiny". Jedná se tedy o snímání samotného nástroje pomocí mikrofonu (či mikrofonů), zapomeňme na nejrůznější aparáty či nahrávání linkou.
První přijdou na paškál akustické nástroje s ozvučnými otvory, tedy například akustická kytara. Logika věci praví, že onen otvor je místem, odkud vychází zvuk nástroje, a tedy právě zde bychom měli umístit mikrofon při snímání. Větší chybu bychom snad udělat nemohli. Václav Vlachý k tomu říká: "Není to dobrý nápad, ve většině případů z toho poleze takový dunivý zvuk. Ta díra je tam proto, aby se basy dostaly z nástroje ven, a ten měl plnější zvuk. Když k tomu dám mikrofon, snímám rezonanci těla, která tam normálně tolik není, když poslouchám kytaru třeba ze dvou metrů. Takže musím jít od nástroje tak daleko, abych ho měl reprezentovaný jako celek, to znamená i zezadu a zespodu. To se řeší pomocí odrazů." Ano, jsme opět u toho. Aplikujeme v podstatě opět stejný princip jako například u overheadů nad bicí soupravou. Jistě již začínáte chápat, že "jít dál" je obecně klíčem k přirozenějšímu zvuku na nahrávce. Co to vlastně znamená "dál", ptáte se. "Vzdálenost mikrofonu je určena velikostí nástroje. U mandolíny stačí méně, u kontrabasu je třeba více, u piána ještě víc..." Budiž. Ale samotná větší vzdálenost nás ještě nespasí. Václav Vlachý mluví o odrazech. Je tedy zřejmé, že se zvuk musí mít od čeho odrazit. "Když to budu brát v mrtvém prostoru, dostanu jen ten zvuk, který jde přímo proti mikrofonu. Nejmarkantnější je to u klavíru. Tam hraje spodní deska, nožičky, všechno. Jednou mě donutili točit v mrtvé komoře. Musel jsem tam nastavět spoustu mikrofonů, které měly mezi sebou navíc fázový posun. A stejně to pochopitelně neznělo jako v dobré místnosti." Opět tedy čteme radu, která za neustálé opakování stojí - výběr místnosti se ničím dohnat nedá. Neposlouchejte rozumbrady, již tvrdí, že "dneska už jde všechno"!
Ozvučný otvor mají také dechové nástroje. A zvukař okamžitě staví mikrofon přímo do proudu zvuku z trumpety. Dělá dobře? Jak asi tušíte, ne tak docela... "Když je mikrofon přímo v tom laufu zvuku, opět to nereprezentuje celý nástroj. U trumpety to ještě takový problém není, ale jsou nástroje, které nehrají jen z trouby, a tam je potřeba točit nástroj jako celek. Ale záleží na stylu. Když budu točit flétnu, nějakou ušustěnou, upískanou, můžu dát mikrofon flétnistovi skoro k puse a výsledek bude dobrý. Ale pokud chci klasický zvuk, musím jít dál. Dilema je, jak ten mikrofon nasměrovat, v jakém úhlu a jaký mikrofon vůbec použít. Kapacitní modely jsou na to většinou moc ostré, takže i SM57 může být na trumpetu vhodnější než drahý kondenzátorový mikrofon."
Sláva, dostáváme se ke snímání nástrojů ve skupinách. Sem patří například smyčce, ale stejné zákonitosti platí i pro vokální sbory. Je zřejmé, že pokud jsme dříve kladli důraz na výběr prostoru, zde musíme být v tomto ohledu snad ještě přísnější. "Funguje to podobně, sál se podepisuje do větší míry, než si mnozí představují. Setkávám se s lidmi, kteří si myslí, že to natočí v komunistické zasedací místnosti, kde jsou zatlumené sedačky, prostě mrtvý zvuk. A chtějí, ať s tím pak zvukař něco udělá, že dneska je možné všechno. Není to pravda. Člověk pak musí jít hodně blízko, aby nesnímal mrtvý zvuk sálu. Musí také přizvučit jednotlivé sekce, ty potom míchat dohromady. Ale když jsou mikrofony blízko, nezní to moc přirozeně, je strašně moc důvodů, proč to nejde. A je jedno, jestli jde o sbor, orchestr, nebo kvarteto. Většina těhle věcí se dá natočit na dobrý, stereofonní pár. Klíčové je také správné postavení hlasů."
