Zlo, zvyky a zvuk ve studiu III - strunné, drnkací nástroje s magnetickými snímači, tedy baskytary a elektrické kytary
V minulém čísle jsme si oddychli, když jsme se za pomoci Václava Vlachého, vyhnuli několika úskalím při zvučení bicí soupravy. Dnes nás čekají strunné, drnkací nástroje s magnetickými snímači, tedy baskytary a elektrické kytary. Mohlo by se zdát, že tam na nás zdaleka tolik problému nečíhá, ale...
Při nahrávání basové kytary sice nepotřebujeme tolik mikrofonů či jiných technických vymožeností jako u bicích, chyb však i tak můžeme nasekat jako máku. Ano, kvalitní nástroj je polovina úspěchu. To proto, že velká část zvukařů jednoduše sáhne po lince. Na tom by nebylo nic špatného. "Pokud to má být seriózní snímek, nedovedu si představit, že bych točil basu bez linky - to je ten grunt z nástroje a ať už ho použiju samotný, nebo k němu něco přidám, stopu s linkou prostě potřebuju," říká k tomu Václav Vlachý. Chyba, které se v takovém případě můžeme dopustit, vychází z předpokladu, že když se to jmenuje basa, musí to mít především hodně basů. Proto mnozí začínající zvukaři neradi sahají po ořezu spodních frekvencí. Přitom právě to je při použití linky nezbytné. "Když točíme basu třeba jen přes DI box, ten zvuk je frekvenčně rovný až dolů, snímač zaznamenává jakýkoli pohyb struny, třeba až do 2 Hz. Spodního pásma je pak strašně moc. Když si ale poslechnete basu z reproduktoru, je tam přirozený pokles začínající na 40, 50, někdy už 100 Hz. Na 30 Hz je třeba - 20 dB. K tomu u linky nedochází, takže musíme použít podobný pokles, jaký je u reproduktoru, pokud nechceme, aby to někomu při poslechu z velkých beden urazilo hlavu. Dnes se říká, že pod 32 Hz nemá nic co dělat."
Při tom všem však mnoho zvukařů zapomíná, že i pokud stavíme na zvuku z linky, máme k dispozici ještě další možnosti, jak zvuk dobarvit - především mikrofonní záznam z reproduktoru aparátu. Někteří použijí naopak pouze mikrofon. Této variantě ale Václav Vlachý příliš nefandí: "Například pro nějakou funky muziku je dobré přidat ten živý zvuk z aparátu. Dostanu tak něco, co v lince nemám. Je rozumné nechat si možnost použít obojí. Nemyslím si ale, že bych někdy zvuk z aparátu použil samotný."
Především v tvrdších stylech si mnozí baskytaristé oblíbili nejrůznější podoby zkreslení. Tam je však třeba postupovat opatrně, obzvláště v lince může zkreslení nadělat víc škody než užitku. "Ono to jde, může to být ten nachrchlaný zvuk basy, ale musí se to shora výrazně ořezat, něco udělat s vyššími harmonickými, které takto vznikají."
O problémech souvisejících s nahráváním elektrické kytary by se daly napsat romány. Hotová alchymie. A najít zvuk, se kterým je spokojený zvukař i kytarista (ten má být spokojený především), to vyžaduje mnoho trpělivosti a zkoušení. Ve snaze vyhnout se pokaždé zdánlivě nekonečnému řetězci pokusů a omylů, mají některá studia nalezený "svůj" zvuk. "Když zvukař najde 'ideální' zvuk, většinou se ho nechce vzdát. Ve studiu mají třeba aparát a našli na něm bezvadný zvuk. Ne, že by to, co přinesl muzikant, bylo horší. Ale oni to mají vyzkoušené, 2 - 3 mikrofony, s kterými se už nehýbe... To je sice dobré, ale pak všechny desky znějí stejně. Cesta je někde napůl. Je dobré mít něco ozkoušeného - to když kytarista přinese do studia aparát, který se nedá použít, což se stane v 80 procentech případů. Pokud si ale lidi chtějí přinést vlastní zvuk, neměl bych jim nutit něco, co je pro mě jednodušší, ozkoušené."
Obecně jsou všechna dogmata typu "kytara se snímá takto", mimo realitu. Pravidla neexistují. "Někdo zastává názor, že nejlepší je tam, kde je uchycen koš. Někdo preferuje zvuk na spojnici mezi pupíkem a membránou. A všechno mezi tím. Ještě jsem neslyšel, že by někdo dával přednost zvuku na středu. Všechno se dále mění i se vzdáleností mikrofonu od reproduktoru." Neměli bychom však omezit svůj repertoár na snímání jedním mikrofonem. "Můžete také použít kombinaci. Třeba navíc ambientní mikrofon, nebo zezadu a otočí se fáze. Někdo používá až 4 mikrofony. Snímací technika ale není to nejdůležitější. Slyšel jsem bezvadné kytary natočené na jednu SM57 i kombinaci mikrofonů, která nehrála."
Jistě už jste narazili na případ, kdy si kytarista stěžoval, že kytara na nahrávce nezní vůbec tak, jak "leze z aparátu". Zde vstupují do hry kromě snímání také poslechové podmínky. "Zásadní problém je v tom, že kytarista ve studiu poslouchá dvacetkrát hlasitěji než v režii. Pokud mu ve studiu foukají nohavice, a pak to poslouchá na malých bedýnkách, nejde to srovnávat. Právě kvůli tomuhle mívají v některých studiích kromě malých monitorů na blízký poslech i velké bedny, aby téhle disproporci předešli."
Velmi lákavé je zdvojování partů kvůli mohutnosti, širokému stereo dojmu. Ani to bychom však neměli dělat mechanicky a za každých okolností.
"Taky jsem prošel obdobím, kdy jsem všechno zdvojoval, ale z toho člověk vystřízliví. Záleží na obsazení. Pokud točím metalovou kapelu se dvěma kytaristy, kteří hrají téměř to samé, není potřeba zdvojovat. Pokud je kytarista jeden, často to smysl má. Ale nepřeháněl bych to. Jsou-li v kapele dva rovnocenné doprovodné nástroje, ke zdvojování není důvod."
