Hádanka: je to anglické, má to pět členů, oproti Beatles je to moc instrumentální, vedle Black Sabbath moc melodické a vedle Deep Purple příliš vokální - co to je?
Ať už vás odpověď napadla během jedné nanosekundy nebo jste hloubáním strávili celý dlouhý zimní večer, než jste se odhodlali číst dál, vězte, že jsem měl na mysli Uriah Heep. Kapelu, která byla - vedle dalších tří "dvouslovných" anglických sestav - jedním ze symbolů hardrocku sedmdesátých let. Je sice pravda, že sama tento mýtus poté trochu utopila v kvantu desek vydaných za zenitem, to ovšem nic nemění na skutečnosti, že v první polovině 70. let bylo její jméno prakticky synonymem hardrocku.
Led Zeppelin vycházeli z blues, které doplnili o notnou dávku tajemna, Deep Purple přinášeli agresivní rock založený na instrumentální zručnosti, zatímco pro Black Sabbath byly alfou ponuré riffy a omegou... ponuré riffy. Uriah Heep však byli kapelou melodií a harmonií - teprve potom přicházely na řadu drsná kytarová ostináta, strhující sóla či instrumentální mezihry.
A právě tyto čtyři kapely tvořily v sedmdesátých letech páteř anglické rockové invaze do celého zbytku světa a byly v dané době těmi nejsilnějšími hráči na hudebním poli, řečeno marketingovou terminologií. Nebál bych se dokonce použít obratu "klíčovými hráči" - tyto sestavy totiž reprezentovaly hardrock v celém jeho spektru, a právě jejich odlišné přístupy odrážely jednu z hlavních předností stylu, kterou byla pestrost.
Hardrock totiž geniálně zkombinoval výraznou melodičnost, doznívající ještě ze šedesátých let, s náročnější instrumentací, složitějšími aranžmá i novým agresivnějším stylem projevu, což otevíralo kapelám obrovské pole působnosti. Samozřejmě nelze zapomenout ani na výrazný osobní vklad jednotlivých hráčů - jinak řečeno: v hardrocku ovlivňoval každý člen skupiny výslednou podobu daleko více než v předchozí beatové éře. A přesně takový vklad přinášel do Uriah Heep i Lee Kerslake. Přestože byl od vzniku kapely již pátým bubeníkem, právě jeho hra byla tím posledním a skvěle zapadajícím kamenem mozaiky, který umožnil skupině naplno rozvinout svůj potenciál.
Kerslake působil koncem šedesátých let u skupiny Gods, s níž nahrál také tři studiová alba. K Uriah Heep nastoupil v roce 1971. Jakkoliv se to může zdát neuvěřitelné, před ním se od vzniku kapely roku 1969 stačili vystřídat na postu bubeníka již čtyři hráči: Nigel Olsson, Alex Napier, Ian Clarke a Keith Baker. Pravý důvod jejich rychlého střídání není zcela známý, určitě jím však nebyla nedostačující kvalita - to dokládají nejen první studiové desky Uriah Heep, ale i zpětně vydané CD edice s nejrůznějšími archivními studiovými či pirátskými živými nahrávkami. Lee Kerslake však vysoko nasazenou laťku svých předchůdců dokázal nejen zdolat, ale posunul ji ještě výše. S přehlednou a bohatě strukturovanou hrou doplněnou pestrou škálou breaků připomínal hráčské pojetí Iana Paice, výsledek pak korunoval velmi čistým zvukem soupravy s excelentním soundem kotlů. Alba jako Magician`s Birthday, Demons and Wizards či vynikající koncertní záznam Uriah Heep Live z roku 1973 přinášela nejen pořádnou dávku typicky melodického rocku skupiny Uriah Heep, ale i ukázkové pojetí hardrockových bicích. Lee Kerslake nahrál s Uriah Heep v průběhu sedmdesátých let čtrnáct alb, kromě toho však účinkoval i na sólových deskách Kena Hensleyho (1973) a Davida Byrona (1975). V roce 1979 ho u Uriah Heep na čas nahradil Chris Slade. Kerslake se v té době připojil ke kapele Ozzyho Osbourna, který se vydal na sólovou dráhu, a nahrál s ním také první dvě velmi povedená alba Blizzard of Ozz a Diary of a Madman. V roce 1982 se vrátil k Uriah Heep.
Kerslake pro mě vždy představoval přímo extrakt hardrockové hry. Věc, která mě na jeho stylu zaujala hned na první poslech, byly nepravidelně rozdělené breaky - tedy vyhrávky, které jen málokdy šly po kotlech dolů, ale byly obvykle zcela nepravidelně rozloženy na jednotlivé bubny. V tom jsem dokonce viděl jeden ze základů hardrockové hry na bicí. Nelze ovšem pominout ani skvělou souhru s kapelou a vynalézavý styl doprovodů, které byly vždy maximálně přizpůsobené každé jednotlivé skladbě.
V obecném měřítku by Kerslake mohl být klidně považován za jednoho z nejtypičtějších hráčů dané éry: představoval totiž takový dobře vyvážený střed - mezi značně přímočarým projevem Johna Bonhama a výrazně technickou hrou Iana Paice, mezi impulzivním pojetím Keithe Moona a funkcionalistickými doprovody Rogera Taylora, mezi silně jazzovým přístupem Mitche Mitchella a precizně laděnou hrou Gingera Bakera. Analogicky s geometrickým formátem určujícím nejvyváženější poměr stran tak vytvořil Kerslake podobný ideál v oboru hardrockových bicích: prostě takový zlatý řez. Ačkoliv: při poslechu vrcholných alb Uriah Heep bych použil spíš termínu zlatý nářez!
Stěžejní desky
Uriah Heep Magician`s Birthday
1972
Jeden z vrcholů tvorby kapely. Celkově velmi invenční pojetí bicích korunuje skvělý duel s kytarou v závěrečné titulní skladbě.
Ozzy Osbourne Blizzard of Ozz
1980
Výborná práce mimo domovský přístav. Hra vychází z klasického hardrockového modelu použitého u Uriah Heep a disponuje zajímavou strukturou doprovodů, pestrou paletou vyhrávek i vynikající prací s detailem.
New generation: Jean-Paul Gaster
Všechno začalo tím, že Jean-Paul Gaster jezdil hodně na skejtu. K tomuto životnímu stylu patřila neodmyslitelně i hudba jako hardcore a metal, a ta ho následně ovlivnila natolik, že začal sám hrát na bicí. Jeho definice hardcoru a metalu možná ale mnohé překvapí, protože z kapel, které na něj měly největší vliv, uvádí Black Sabbath, The Cro-Mags, Bad Brains, Prong, ZZ Top a Deep Purple! Na bicí začal hrát v šestnácti na střední škole, a kvůli hraní se nakonec vzdal i skejtu, který ho vlastně k této nové vášni nepřímo přivedl. Stále dokola poslouchal Black Sabbath, zvláště skladby Paranoid, Hand of Doom a samozřejmě Rat Salad, a učil se podle nich hrát. Tento "klasický" základ se jednoznačně odrazil i na konfiguraci jeho setu, který co do sestavy představuje téměř přesnou repliku souprav slavných hráčů hardrockové éry. Zajímavostí také je, že Gaster už přes deset let hraje stále na tentýž set GMS, přičemž má za to, že dnes zní ještě líp, než když ho koupil, což přičítá permanentním vibracím, které mají vliv na vlastnosti materiálu. Kromě této soupravy vlastní ještě další sety, mimo jiné také vzácnou sadu Slingerland s unikátním velkým bubnem o rozměru 20 x 120ť. K ladění nikdy nepoužívá tenzometr - hlavní je podle něj poslouchat buben a naladit ho tak, jak je to nejpřirozenější; nejlépe žádné tlumení, prostě vyladit bubny, aby zněly samy o sobě dobře, pak do místnosti dát mikrofony a nahrávat. Tvrdí také, že k dobrému výslednému zvuku není nutné používat extra drahé mikrofony, vše podle něj záleží hlavně na schopnosti umět bubny správně ladit a samozřejmě: dostat z nich ten správný sound hrou. Gaster začínal koncem devadesátých let v instrumentální bluesové kapele The Bakerton Group, poté se přidal k sestavě Clutch, spolupracoval však i s hudebníky ze skupin Opeth a Kamchatka. Mezi jeho oblíbené hráče patří Elvin Jones, Buddy Rich a John Bonham - prostě typický hardcore...
bubny: GMS
VB: 26 x 160ť
MB: 14 x 6,50ť
TT: 13 x 90ť
FT1: 16 x 160ť
FT2: 18 x 160ť
činely: Meinl Byzance
150ť Byzance Traditional Medium Hi-hat
200ť Byzance Traditional Medium Crash
220ť Byzance Dark Spectrum Ride
220ť Byzance Extra Dry
Medium Ride
