Přenosný tranzistorový Uran byl jedním z nejlepších magnetofonů, které se u nás kdy vyráběly. Dvourychlostní půlstopý cívkový přístroj se montoval v Tesle Liberec v letech 1966-1969 a, podobně jako jeho modernější verze s názvem Pluto, patřil k nezbytné výbavě všech frajerů, kteří s ním vysedávali na lavičkách v parcích, obklopeni krásnými, bigbeatu chtivými dívkami. Yllasova almara neočekávaně vydala další poklad, dokazující, že k této sortě živlů, odborně nazývaných lovci zvuku, patřil i její pečlivý majitel. Po sérii článků z dobového hudebního tisku, na kterých se do sytosti vyřádil redakční šotek Gráfa, mladší bratr starého známého Mejly, si tak dáme na chvíli pohov u ryze technického dílu našeho seriálu...
Vedle vzorně udržovaného stroje, který v celostopé modifikaci, známé jako K71, používali reportéři Československého rozhlasu i příslušníci Státní bezpečnosti, jsem v Yllasově archívu našel návod k obsluze a údržbě typu ANP 401, jak se Uran oficiálně nazýval. Ani pásek na cívce o průměru deset centimetrů nechyběl, a tak mě zajímalo, co si to Yllas kdysi nahrával, aby přivábil atraktivní samičky. Určitě to byly nejnovější hity pop music, stažené z vysílání Radia Luxembourg. Jak si tak vzpomínám, naprosto hypnoticky působily začátkem sedmdesátých let minulého století nahrávky glamrockových kapel, jako byli The Sweet. Smíchané tak skvěle, že hrály přesvědčivě i z malého reproduktoru, jaký se používal v kazetových magnetofonech, měly na něžné pohlaví omamné účinky vůní exotických květin.
Uran měl mechanické přehazování rychlostí 9,53 nebo 4,76 cm/s a možnost napájení ze šesti monočlánků, což byla jeho hlavní výhoda. S bateriemi vážil čtyři kila a dal se nosit v brašně přes rameno. Doplněn obligátním hřebenem ve tvaru mořské panny v zadní kapse „riflí“ z Tuzexu se dal i s majitelem převážet na mopedu značky Pionýr, což muselo všechny éterické bytosti už z dálky zaujmout na první pohled. Půlstopý záznam na cívce znamenal relativně vysokou dynamiku i odolnost nahrávek a zároveň možnost otočit pásek na druhou stranu, kde program pokračoval. Frekvenční rozsah záznamu byl v rozmezí 50-12 000 Hz, resp. 50-8000 Hz při nižší rychlosti, kolísání na úrovni dobrých kazetových magnetofonů. Ručkový indikátor úrovně s barevnými poli při reprodukci fungoval jako ukazatel stavu baterií. Reproduktor měl Uran překvapivě docela hlasitý a jeho rozměry 8 x 12,5 cm dobře využívaly výkon třičtvrtěwattového dvojčinného zesilovače s budicím i výstupním transformátorem. Magnetofon byl osazen celkem devíti germaniovými tranzistory. Součástí příslušenství byl i síťový napáječ na 12 V, jehož napětí stabilizovala Zenerova dioda. Jednoduchá konstrukce byla zárukou dlouhé životnosti. Žádné integrované obvody, žádné převodníky, procesory nebo digitální komprese signálu. Jen motor, kladka, dvě hlavy a pár nezbytných elektronických obvodů jak ze školní učebnice. Jak budou vypadat dnešní iPody nebo digitální záznamníky za čtyřicet let? A budou ještě hrát?
Ale vraťme se k nahrávce na Yllasově pásku. Po důkladné prohlídce přístroje jsem rozechvělou rukou zastrčil dobovou síťovou šňůru Flexo do zásuvky s napětím 230 V a stiskl knoflík přehrávání. Motor se interesantně rozbzučel... a nic. Došlo mi, že nemám zvolenou žádnou rychlost, páčka byla v neutrální střední poloze. Zařadil jsem devítku a čekal, až se odvine zelený zaváděcí pásek z perfektně zachovalé plastové cívky. Hlas trpaslíka, který prošel náročným procesem zmenšování, aby se vešel do Urana, mě upozornil na to, že standardem těch nezapomenutelných dob bylo nahrávání na nižší rychlost. Drahý pásek se tím šetřil a vešlo se na něj dvakrát tolik muziky. Nedočkavý historického bigbítového nářezu, zařadil jsem čtyřku a start... Z magnetofonu se ozvala první námořnická písnička, následována sérií dalších popěvků o řekách a lodích. Nechyběla ani Škoda lásky a řada trampských písní, zakončená nezbytnou Marií Rottrovou a jejím největším hitem. Druhá strana dokonale navinutého pásku mi pro změnu hned zkraje ve tříčtvrťovém rytmu do detailu popsala, jak se nahání Tálinskej rybník a co se stalo, když šel zpěvák z hub. Došlo mi, že magnetofon asi používal Yllasův strýc při svých cestách po moři jako pojítko s kulturou rodné země a po odchodu do penze jej věnoval svému synovci. Nebo že bych raději přehodnotil Yllasův hudební vkus a zaměření? Koneckonců, co je stará, analogová a monofonní dechovka proti tomu, co se dnes hraje na každé digitální stereo techno párty...
