Hudební studio M, vysílané živě od začátku roku 1976, bylo v době svého vzniku poměrně vzácnou možností, jak dostat na obrazovky progresivnější směry v rockové a jazzové muzice. Jeho dramaturgem byl Ivan Štědrý a moderátorem Alfréd Strejček. Pořad byl zamýšlen jako protiváha ke standardní pop music, s cílem rozšířit hudební obzor mladým lidem. Kromě hlavního města se na výrobě podílela studia v Ostravě, Brně, Bratislavě a v Košicích, vysílání přebírala i tehdejší Intervize, takže koncerty měly mezinárodní dosah. Z Prahy se vysílalo každý měsíc, studio v Kulturním domě na Novodvorské později vystřídal sál Kulturního domu Dopravních podniků (dnes KC Vltavská).
Jednou z rockových skupin, představených v Hudebním studiu M, shodou okolností hned na obou jmenovaných místech, byl Blue Effect, tehdy ještě vystupující pod oficiálním názvem M. efekt. V obsáhlém Yllasově archívu jsem našel výtisk časopisu Melodie z února 1979, ve kterém kapela dostala prostor na titulní straně. Bylo to po návratu zpěváka a hráče na klávesové nástroje Leška Semelky a opuštění neúspěšného modelu s baskytaristou Fedorem Frešem (dnes Prúdy, Fermata), jak ho reprezentuje album Svitanie. V článku Upřímnost ještě po deseti letech, jehož autorem byl hudební publicista Ondřej Konrád, se k tehdejší situaci vyjadřuje Radim Hladík: „S Frešem to byl omyl. Spousty instrumentálních pasáží, a ještě k tomu jiných, než jsme chtěli. Fedor má na každé sporné místo tolik variant, že člověka nakonec udolá a zatáhne to jinam. Po půl roce jsme zjistili, že hrajeme něco úplně jiného...“
Lešek Semelka předtím hrál s pražskou Bohemií: „Co jsem mohl v Bohemii dělat? To prostě nešlo. Já přece nemůžu pěti lidem vnucovat něco svého. Oni všichni chtěli hrát jazz. Rozhodli se dělat muziku bez ohledu na publikum, spíš pro sebe, a já se jenom díval. Nakonec to všechno skončilo a je to škoda, byla to výborná kapela.“ A Vladimír Mertlík, který jako muž v pozadí přešel od Bohemie k M. Efektu, na závěr dodává: „Tím že Lešek šel pryč, se vlastně skupina položila. Trvalo to sice ještě rok, ale je to tak.“ Tak nějak mi nedá, abych na tomto místě nepřipomněl vyprávění Petra Kocfeldy v druhém díle článku o skupině Flamengo (Muzikus 2006 / 02). Bohemia si té pomíjivé slávy skutečně příliš neužila. Zato Blue Effect existuje a koncertuje dodnes, i když z původní sestavy nezbyl kámen na kameni, pokud nepočítáme hlavního protagonistu, který se obklopil talentovanými mladými muzikanty.
Semelkova funkce jako hráče basových partů na Micro Moog přinesla do někdejšího M. efektu velkou změnu, u nás tehdy nevídanou, protože syntezátory se využívaly pouze jako sólové nebo zvukomalebné nástroje. Dnes už nežijící fenomenální bubeník Vlado Čech (1. 9. 1949 - 21. 7. 1986) stál za Semelkovým návratem do kapely a fungoval jako diplomat. Jak píše Ondřej Konrád: „... potkával se se Semelkou na pivě U Zpěváčků a jednoho dne si opatrně vysvětlili, že ani jedna strana není příliš šťastná. Vlado zkusmo navrhl Leškovi návrat, a když s tím přišel za Radimem, pokládal to slavný kytarista za omyl, byl přesvědčen, že má Lešek na něj vztek...“
O připravovaném živém koncertě v televizi se pak na závěr článku můžeme dočíst: „Olda zasmušile srká dvojku bílého, Lešek mi vysvětluje svérázné názory na manželství (ke kterému se právě chystá), Čech vymýšlí legrace a Radim je nervózní, protože ležel přes měsíc v horečkách se zápalem plic, má poprvé v ruce kytaru a musí natáčet, do toho se Mertlík se všemi dohaduje, co hrát v živém vysílání Studia M, načež já plácnu, že to je vlastně od televize odvaha, vysílat přímým přenosem rockovou skupinu, které může minutu před natáčením vyhořet zesilovač, a v tu ránu na kapelu padne nefalšovaná hrůza a o překot všichni nahlas uvažují, jak se vyvarovat takového průšvihu (a to stejně nejde). Chovají se přitom jak dvacetiletí debutanti. Tihle čtyři mazáci, profesionálové až na půdu. Prostě ještě neztratili pocit zodpovědnosti, ještě jim o něco jde. O jejich muziku, takže vlastně o všechno.“
Na závěr jsem si připravil malou perličku, zaujal mě totiž zarámovaný inzerát ze stejného čísla časopisu, umístěný hned vedle poptávky po varhanách Hammond, deskách Led Zeppelin a efektech firmy Electro-Harmonix. Jednalo se o konkurs, vypsaný Oblastní hudbou SNB Ostrava, nositelkou vyznamenání Za vynikající práci. Hledala v něm hráče na hoboj, fagot, pozoun, lesní roh a bicí, samozřejmě se splněnou vojenskou základní službou. Tento mírný „závan pekla“ nádherně kontrastuje s předcházející reklamou mnichovské firmy Sound Selection Musical Instruments GmbH, nabízející světoznámé hudební nástroje, zvuková zařízení a elektroniku značek Dynacord, Bose, Sigma, Shure a Slingerland. Tedy výrobků, reprezentujících dobovou představu o „muzikantském ráji“...
