Yllasova almara XXXIII
Víte co je to Obuchovova notace? Daniel Forró by vám to určitě vysvětlil už před dvaceti lety. Jeho seriály o klávesových nástrojích a MIDI byly totiž podstatnou částí obsahu historicky prvního čísla našeho magazínu pro muzikanty. Yllasův archív je skutečně vzorně vedený, a tak se můžeme podívat, jak Muzikus vypadal v době, kdy strýčkův odborný rozhled nepožíval zvláštní úcty a odpovědi na odborné dotazy za něj psala redakce...
První číslo časopisu Muzikus, ročník 1991, mělo celkem třicet čtyři černobílých stran a čtyři strany barevné obálky. Na šesté stránce docela tenkého časopisu se dočteme, jak to všechno začalo. Tedy konkrétně v které hospodě se scházela redakce a čím se to její členové osvěžovali v pauzách mezi spřádáním velkolepých plánů na dobytí vyprahlého domácího trhu. Yllas se prý o práci přihlásil sám, zrovna v momentě, kdy se vybírala značka budoucího redakčního nápoje. Jeho znalosti o hudbě však údajně „končily rozlišením kytary od pásového traktoru“. Snad každému je dnes jasné, že strýček byl nezaslouženě podceňován. Částečně i proto, aby si autoři odpovědí na čtenářské dotazy přivydělali něco ke svým skromným platům nebo aby si mohli vyzkoušet, co to s důvěřivými čtenáři udělá, když jim pod Yllasovou hlavičkou poradí nějakou ptákovinu. Ale postupem času, jak se znalosti vyčerpávaly a nikdo už nevěděl, co s nudnými a stále se opakujícími dotazy, bylo rozhodnuto udělat dosavadnímu systému konec. Pod tlakem Yllasova prohlášení, že si založí svůj vlastní časopis s názvem Mezikus, bylo rozhodnuto, že odpovědi budou napříště výhradní doménou stále populárnějšího strýčka. Ten se mezitím věnoval systematickému zaplňování Almary, pobíraje přitom apanáž za pouhou vlastní existenci. Za to mu patří dík, protože dnes, kdy naše tvrdá měna stoupá do nevídaných výšin, mohu si přilepšit zase já, a ještě mě to romantické hrabání v papírových krabicích a složkách baví.
Pro přiblížení dobové atmosféry jsem vybral několik citátů z úvodníku. Dnes se takové věci říká hezky česky editorial. Autorem byl tehdejší šéfredaktor a zakladatel časopisu Daniel Andel, zkráceně NG.
„Vážený čtenáři, dost dlouho si lámu hlavu jak takovouhle novou věc vůbec začít. Naskýtalo se vlastně několik možností: začít naprosto seriózně přímým strohým výčtem toho co bude a co nebude, nechat si napsat úvodník od někoho, jehož jméno by Vás samo přesvědčilo o serióznosti našeho počinu (bohužel se dle našich dostupných zdrojů v dnešní době u nás nikdo takový nevyskytuje), nebo spolehnout na to, že “malý“ český muzikant je vlastně v jádru prdlouš, pošuk, trhlouš, ulítlák, trochu vyčůranej, možná taky tak trochu syčák, nebo je alespoň veselá kopa, čímžto snad přijme byť neumělé písání, jen když to bude od fochu. Jak vidíte, zvolil jsem tedy tuto třetí alternativu a píšu úvodník sám.
Nemám sice zkušenosti s novinařením (k tomu jsou tu zkušenější,) ale o to mám snad víc zkušeností z muzikantského života - počínaje kradením vyřazených školních tlampačů pro výrobu první reprobedny a učení se prvních písniček Beatles přes ošlehání větry kavárenských ventilátorů s ospalými rány po nočních hraních, přes první koncerty a natáčení v okresním rozhlase, přes dlouhé šňůry po hotelích a někdy i soukromích, nošení tun aparatury, hádání se s manažerem, solistou a s kapelníkem a zvukařem a s muzikantem a osvětlovačem a s nosičem a řidičem a s místním elektrikářem a recepční a ráno pak uklízečkou když vás vyhazuje v půl dvanácté z hotelu, konče pak nahráváním desek a klipů v renomovaných studiích bývalé VHJ Supraphon a ČST. V muzikantské činnosti samozřejmě nadále pokračuji.
Tenhle výčet nepíšu proto abych se chlubil, ale abyste pochopili, že jsme vlastně na stejné lodi.
Pro každého muzikanta je hned po tom co umí nejdůležitější nástroj. To je vlastně hlavní motiv vzniku tohoto časopisu. Neustálé pokoutné shánění, půjčování a překládání Fachblattů Guitarplayerů, Muzicianů, Keyboardů a dalších špičkových světových časopisů pro muzikanty je drahé, náročné a mnohdy nedostupné. A tuto Vaši potřebu chceme snížit na nejnižší míru.“
Jako pamětník těch dob, kdy jsme každé číslo drahocenných časopisů, přivezených rodinnými příslušníky či jejich přáteli z cest za železnou oponu, opatrovali jako oko v hlavě, cítím dodnes jemné bušení v srdeční oblasti. Internet neexistoval, a kdo měl informace, byl doslova lvem rockových salónů. Sám jsem pro své spoluhráče fungoval jako technická poradna, snad díky tomu, že jsem patřil mezi ty, kdo trávili volný čas studiem článků, psaných libozvučnou němčinou, firemních prospektů a všeho, co s muzikou souviselo.
Protože to rozsah jednoho dílu Almary neumožňuje, nevešly se ukázky z dalších článků, především z neuvěřitelné rubriky Septik měsíce, věnované nepodařeným a nekvalitním výrobkům, z rozhovoru s Petrem Kocfeldou nebo z povídání o boji za dnes už neexistující supraphonské studio Hrnčíře. Rozloučím se ještě jedním citátem z prvního úvodníku (přetištěno opět i s roztomilými chybami). Jak by řekl Yllas, máme to ale štěstí, že se nic nejí tak horké, jak se to uvaří...
„Z prozatímního přehledu by se mylně mohlo zdát, že časopis je věnován výhradně bigbítovým a popíkovým hudebníkům. Ne! V každém čísle se budou objevovat speciální články pro hudebníky country, folkové, lidové hudby i dechovky. Jakou měrou budou tyto články v našem časopise zastoupeny závisí jen na Vás!“
