Další pokračování Almary navazuje na díl XVI, kde jsem čtenářům představil špičkovou ukázku české brakové literatury 80. let minulého století. Byla to brožovaná knížka Příliš tvrdý rock, která pojednávala o aktuální problematice trestné činnosti hudebních skupin. Z dnešního pohledu se zdá až neuvěřitelné, že něco takového mohl vůbec někdo vymyslet. Už v roce 1978, tedy o devět let dříve, však vyšla ve stejné řadě podobná slátanina s názvem Konec žlutých vikomtů.
Pachatelem nenávistného pamfletu proti neposlušným rockovým skupinám, které si dovolily hrát bez povolení, byl Jiří Marold. Zvučné jméno autora tehdy inspirovalo Josefa Vlčka k napsání recenze Maroldovo panoráma českého rocku (druhou knížku později po zásluze popravil Jaromír Tůma). Jelikož dnes není problém tento skvost sehnat v internetových antikvariátech, nebudu prozrazovat děj, aby se zájemci o normalizační historii mohli pokochat dramatickým obloukem příběhu o neohroženém poručíkovi Ditrichovi, hrdinně bojujícímu s rozkrádači historických zbraní v době, kdy v této zemi bylo ještě co ukrást. Za všechno tedy alespoň pár ukázek z úvodní kapitoly, popisující nepovolené vystoupení pražské beatové skupiny Vikomti:
„Z oken sálu se dralo splašené stádo ječivých decibelů. S povděkem uvítalo sebemenší skulinku, již by se mohlo dát na útěk z míst, kde už pro ně nebylo volného místa a kde praskaly ušní bubínky. Kytary notně posilněné povzbuzujícími injekcemi elektrického proudu řinčivě soupeřily s paličkami bicích nástrojů. Brumlavý baryton syntetizátoru bušil na okna sálu jako zoufalý pocestný, toužící po doušku čerstvého vzduchu.“
Hezký prolog, co říkáte? Na takový koncert bych se už ze zvědavosti chtěl sám podívat. Za poznámku stojí i řinčení kytar, tak hezky ilustrující styl, kterému se v dobové rozhlasové publicistice říkalo „řinčivý rock“. Ale pokračujme dál:
„Na lavičce před sálem zmučeně vrtěl hlavou bělovlasý stařík a po několika marných pokusech odložil pádnou sukovici, s níž se snažil ťukat do rytmu o ohlazené kočičí hlavy. Bolestně si zacpal uši. „A tady v tom sále hrával Vojan!“ vzdychl zkormouceným hlasem a rozhlížel se, komu by si mohl postěžovat.“
Dědeček měl smůlu, poručík Martin Ditrich ve svém tričku s nápisem Rudá hvězda nebyl na blízku. V hospodském sále s vydýchaným vzduchem mezitím probíhalo řádění nekalých živlů, které nemohly v žádném opravdu uvědomělém čtenáři periodické řady Magnet budit nejmenší sympatie:
„Na pódiu se svíjela čtveřice mladíků, nacházejících se očividně na vrcholu tvůrčí extáze. Dlouhé vlasy se jim lepily na zpocená čela a tmavé skvrny potu prosvítaly jejich koncertními úbory, sestávajícími z pestře pomalovaných triček s cizojazyčnými nápisy. Dívka se pohupovala zcela zřetelně mimo rytmus a oči diváků byly upřeny na její blůzu, připomínající svými barvami státní symbol jisté ostrovní říše.“
No vidíte, zatímco Vikomti byli v extázi, Maroldův epigon Eduard Huth tak rovnou pojmenoval svou fiktivní skupinu rockových tvrďáků. Jak to dopadlo s partou zlých muzikantů, hrajících načerno svou řinčivou hudbu, netřeba rozvádět. Knížka měla být varováním i pro pracovníky agentur, aby si dali pozor, komu umožní živit se muzikou. Co kdyby se za hudební skupinou skrývala nějaká parta zlodějů, kteří šmelí s ukradeným národním majetkem? A co by dělal poručík Ditrich dnes, kdyby zjistil, kdo toho u nás ukradl nejvíc? Raději nedomýšlet, jestli by se raději nevěnoval sprintu, nebo vymetání rockových klubů a barů ve snaze zapomenout na ztracené ideály mládí...
Druhým pokladem z rozsáhlého Yllasova archívu je stavební návod, vytištěný v roce 1975 pro členy Hifi-klubu Svazarmu. Univerzální koncový zesilovač TW 120 Junior konstruktéra Jiřího Jandy znají určitě všichni, kdo se zabývali ozvučováním diskoték a klubových vystoupení. S maximálním hudebním výkonem 2 x 100 W se v letech sedmdesátých i osmdesátých postaral o nejeden nezapomenutelný večer s reprodukovanou nebo živou muzikou. Stačilo ho jen doplnit mixážním pultem a reproduktorovými soustavami. Jistě mu nevadilo ani řinčení elektrických kytar, které se svými technickými parametry dokázal přenést naprosto věrně, k nelibosti všech staříků, marně ťukajících do rytmu sukovicí pod okny kulturních středisek a klubů.
