Taneční hudba a ideologie, tak zní název zajímavého článku v lednovém čísle časopisu Melodie z roku 1969. Na obálce nás zdraví Karel Gott se svým věrným mikrofonem AKG a poslední dvoubarevnou stranu zdobí úsměv populární britské zpěvačky Mary Hopkin. Neuvěřitelné úvahy o stále aktuální otázce, která hudba je dobrá a která už ne, doplňuje nález starého otlučeného kufru v Yllasově skříni. Jak ukazuje fotodokumentace, radost z něj budou mít určitě všichni příznivci historických kytarových efektů československé výroby.
„Když rádio donese k našemu sluchu neladný hluk a rachot, třeskot rozbíjeného nádobí, hrdelné skučení jakéhosi velbloudího hlasu, pronášejícího nesmyslná slova, recitativ, v němž se střídá vzlykot se škytáním opilce, zvuky neznámých nástrojů, hrajících akordy až běhá mráz po zádech - slyšíme hudbu zdivočelých lidí, hudbu neslýchané myšlenkové ubohosti, ať již se nazývá jazzovým ‚swingem‘ nebo ‚boogie-woogie‘, hudbou atonální nebo polytonální, zněním ‚upravených‘ nástrojů nebo skladbami expresionistů...“
To je citát vstupní pasáže z úvodní kapitoly studie V. Gorodinského „Hudba duševní bídy“ z roku 1950, která v hudební oblasti rozpracovávala známé o dva roky starší Ždanovovy teze „O umění“. Jako studenti hudební vědy na olomoucké filozofické fakultě jsme tehdy měli z Gorodinského krátkozrakých a demagogických vývodů náramný plezír, zaškrtávali jsme si tučně barevnými tužkami zvlášť zdařilé autorovy sentence a opatřovali je na okrajích knihy nepříliš lichotivými, těsnopisem psanými poznámkami. Pokládali jsem celou knihu za snůšku pseudovědeckých absurdit a netušili jsme, že se u nás najdou ochotní papouškové, kteří tyto teorie „rozpracují“ v našich poměrech a umrtví tak jakýkoliv vývoj jazzové a z jazzu odvozené taneční hudby. Sotva jsme ale školu dokončili, bylo to v roce 1956, bylu jazz pomalu, ale jistě rehabilitován a přes občasné myšlenkové recidivy, které pro změnu bránily novějším proudům v taneční hudbě, nejdříve rock ’n‘ rollu a později beatu, se situace vyjasňovala a naše popmusic, jak se jí začalo říkat, nabírala dech a dostávala se i do popředí zájmu odborných kruhů z obou částí Evropy. Mohli jsem si tedy myslet, že teze o taneční hudbě jakožto nástroji imperialistické reakce jsou muzeálními doklady „duševní bídy“ ideologů umění stalinské epochy.“
Tak začíná zmíněný článek, který jsem našel na šestnácté straně časopisu. Autorem byl muzikolog Leo Jehne a jeho úvaha pokračuje v tom smyslu, že všechno změnila až středa 30. října 1968, kdy naše televizní diváky vzrušila zpráva o článku v nejautoritativnějším deníku bývalé NDR Neues Deutschland, podle kterého byla taneční hudba v ČSSR nástrojem ideologické diverze. Připomnělo mi to vlastní zážitek z poloviny sedmdesátých let, kdy jsem se dnes již nežijícímu strýci snažil předvést nejnovější nahrávky z domácího studia. Namísto obdivných komentářů ke zvuku mé baskytary vlastní výroby se mi dostalo přednášky, že ideologickou diverzí je i ABBA. V mých očích názor omlouvalo strýcovo zaměstnání v armádě, ale jako první setkání s exotickým světem, ve kterém žili „oni“, tedy starší a konzervativní generace lidí, která pro bigbít neměla pochopení, byl náš rozhovor malým šokem. Situace se pak v malých obměnách opakovala při různých příležitostech, jako byly povinné přehrávky před komisemi, které rozhodovaly, jestli si naše kapela zahraje nebo ne, nebo rozhovory s muzikanty, uznávajícími jen vlastní stylové zaměření. Z formulací v originálním německém článku Kde je taneční hudba zneužívána, jehož autory byli Peter Czerny a Heinz P. Hofmann, však trochu mrazí v zádech i dnes. Posuďte konečně sami:
„Díky revizionistickému postoji vůči západnímu šlágrovému průmyslu, který v ČSSR získal vrch, mohl protivník systematicky stupňovat svou ideologickou diverzi právě i za pomocí šlágrů (Schlagermusik). Jednotlivé stupně tohoto procesu mohou být charakterizovány asi takto: prostřednictvím západních šlágrů dosáhnout apolitického postoje, zvlášť u mládeže, a tu odcizit všemu tomu, co je socialistické; dále přímo demoralizovat mládež a tím získat odpovídající povalečskou luzu (Mob von Gammlern), která by prováděla přímé akce proti socialistické státní moci.“
Nezdá se vám, že žijeme v dokonale absurdní době, kdy se skuteční povaleči na všech stupních společenského žebříčku mají jako jistý druh domestikovaných zvířat v obilném poli, zatímco ti, kteří tvoří kulturní a materiální hodnoty, musí neustále bojovat o místo na slunci? Yllas by naši žhavou současnost komentoval nepublikovatelnými výrazy, takže raději obrátíme list. Poklad v jeho starém kufříku bude totiž předmětem jednoho z následujících historických testů, a tak se máte na co těšit...
