Cesta písničky, jak ji popsal před sedmačtyřiceti lety článek Jindřicha Brabce, dnes končí. Dostáváme se k fázi natáčení, následujícímu ohodnocení nahrávky a případně jejího zařazení do zlatého fondu. Písnička je na světě a co ji ještě čeká? Pro potěchu oka jsem opět přidal pár obrázků Yllasových pokladů, čerstvě nalezených v oprýskané skříni.
Začíná výroba. Orchestru se určí nahrávací frekvence, na pultech leží neznámé a nové melodie. Dnes už skoro každý ví, že orchestr nesedne celý a na jedno přehrání že nenatočí celou skladbu. Kompozice se rozdělí na určitý základ, ke kterému se přitáčejí na další stopy (tady výborně pomáhá čtyřstopý magnetofon) ostatní skupiny nástrojů. I termín se už dnes běžně vžil, také trochu dík televizi. Hovoří se o playbacku. Smyčce, sólové nástroje, sbor, zpěvák, to vše postupně zachycuje citlivý magnetofonový pásek. Pak pošle Josef Vobruba hudebníky domů a práce teprve začíná. Hudební režisér, zvukař a dirigent dokončují snímek vedeni partiturou.
„Míchají“ jednotlivé záznamy, dávají snímku definitivní podobu. Tím končí písnička svou cestu nahrávacím studiem, a jako každý narozený, i ona dostane svůj křestní list. Z něho se lze dozvědět, kdy a kde snímek vznikl, kdo jej natáčel - od sólisty až po techniku -, jak se správně jmenuje on i jeho tři rodiče: skladatel, textař a aranžér - přičemž by poslední neměl být často jen mužem v pozadí, kterého nikdo nezná (někdy ani autoři ne, jak jsem se přesvědčil) - a komu je z redakce přidělen k výchově, pardon, k vysílání. Chybí mu jen „lékařská prohlídka“, aby bylo všem jasné, že nové dítko je zdravé a je schopno samostatného vývoje. Touto prohlídkou se zabývá kolektiv redakce mladých hudebních žánrů, jehož vedoucím redaktorem je Dalibor Basler. Na redakčním poslechu, kde se předvádějí všechny nové snímky (a bez něhož nesmějí nastoupit cestu do vysílání), novinka dostane i potvrzení o své kvalitě ve formě bodového ohodnocení (maximálně pět bodů).
Čtyřstopý magnetofon byl skutečně velkým přínosem pro nahrávání, ale přesto muzikanti museli umět zahrát bez chyby a dokonce i ladit. Ani letmý střih se totiž nedá provádět na stejném místě pásku donekonečna, protože to záznamový materiál prostě nemusí vydržet (své o tom ví Tom Scholz, jak se můžeme dočíst v rozkládacím obalu alba Third Stage kapely Boston, které jsem rovněž našel v Yllasově almaře).
„Mimo bodové hodnocení,“ říká Dalibor Basler, „existuje v rozhlase ještě tzv. matriční, nebo chcete-li, zlatý fond, kam přicházejí jen nejlepší snímky z nejlepších. Ze snímků TOČRu je to třeba Bernsteinova píseň z musicalu West Side Story Maria v podání Karla Gotta, Alžbětinská serenáda R. Bingeho, abych uvedl alespoň dva známé...“
Co myslíte, kolik současných nahrávek by se dnes dostalo do zlatého fondu, kdyby se uplatnila kritéria hodnocení z poloviny šedesátých let? Bohužel se o nich v článku nic bližšího nedozvíme.
„Písnička žije předpremiérovou horečkou. Objeví se poprvé obvykle v nějakém zvláštním pořadu, v našem případě třeba v nedělním Týdeníku, a pak už nastoupí svou denní cestu do vysílání. Říká se jí najednou z ničeho nic trvalka, má své číslo ve zvláštním seznamu, dostane lísteček v kartotéce, své místo ve fonotéce. Posluchači ji brzy vyslídí a píší si o ni. Zájem přeskočí jako jiskra zdi rozhlasu a novinka má otevřené dveře ke gramofonovým deskám, notovým vydáním v SHV nebo Pantonu, případně si jí všimnou v televizi a stane se dobře známou televizní písničkou s obrazovým záznamem. Ve zvláštních případech čekají písničku třeba i festivaly (Sopoty, Monte Carlo), televizní soutěže a přenosy Intervize, stoupá či klesá v rozhlasové Houpačce, získá cenu v hlasování Mladého světa atd. Časem obliba poklesne a celá pouť začíná znovu. Koloběh se neustále opakuje. A teď se teprve mohu zeptat: Senzace, nebo kus práce, dobrodružství, nebo pravidelná denní činnost? Ani to, ani ono.“
Jako tradiční zákusek jsem do tohoto dílu vybral obaly dvou dnes již klasických desek a něco pro sběratele audiotechniky. Yllasův pečlivě vedený archiv vinylů zabírá téměř polovinu spodní části almary a tak se k němu ještě dostaneme. Album Third Stage z roku 1986 jsem již zmínil, na stylovém obalu o tři roky staršího singlu se upřeně dívají do objektivu tři vousatí chlapíci, které většina čtenářů jistě dobře zná. Dobový mikrofonní transformátor Tesla na dalším obrázku prý Yllas používal jako těžítko.
