Jak ten čas běží, dokazuje nejnovější díl našeho seriálu. Z filozofického hlediska je plynutí něčeho tak abstraktního pouhou iluzí. Ale co naplat, s výjimkou několika přestávek v železné pravidelnosti se společně přehrabujeme v Yllasově archivu už počtyřicáté. Dnes se podíváme na začátek sedmdesátých let minulého století. V krabici, označené slovem „mikráky“, jsem našel dva roztomilé exempláře, jeden dokonce i s prodejním paragonem ze dne 10. 7. 1974. Nález jsem doplnil o rok mladší ukázkou z Yllasova oblíbeného katalogu firmy Fender Musical Instruments, která zajisté nenechá jedno muzikantské oko suché.
Národní podnik Tesla Valašské Meziříčí byl v té kouzelné době, kdy se nosily kalhoty do zvonu, výrobcem většiny mikrofonů, se kterými jsme se mohli setkat v prodejnách Domácí potřeby. Ty zdaleka nenabízely jen lustry, kuchyňské roboty nebo vysavače. Jejich sortiment zahrnoval i domácí audiotechniku, takže na otázku, kam pro nový magnetofon nebo mikrofon, existovala jednoduchá odpověď. Pro ty šťastnější, kteří si mohli vybírat, tu byl ještě Tuzex, ale o něm jsem psal už před šesti lety (viz Yllasova almara VI). Kdo naopak neměl peníze vůbec, mohl si magnetofon za malý poplatek odnést z půjčovny průmyslového zboží (a nepoškozený vrátit).Takhle se ke mně dostal i vynikající přístroj Tesla B 41, ale ke své škodě jsem si ho nikdy nekoupil, protože byl pouze monofonní (kdo ví, možná se někdy najde i v Almaře).
Dynamické mikrofony Tesla AMD 200 a AMD 210 se prodávaly jako volitelné příslušenství nejen k magnetofonům, ale i k zesilovačům, takže se počítalo s jejich využitím při ozvučování. Výrobce je dodával v kartónové krabičce nebo v odolném koženém pouzdru. Přítomnost obou populárních typů v Almaře usvědčuje strýčka, že s nimi prožil nejeden zvukařský a muzikantský příběh. I já jsem experimentoval se stereofonní dvojicí v domácím studiu. Ačkoliv jsem brzo zjistil, že mnohem lepší výsledky dávají kondenzátorové mikrofony s elektronkou, vzniklo tak hodně nahrávek, které by vydaly na pěknou antologii.
Oba mikrofony se vyznačovaly doutníkovým tvarem a měly stejný kmitočtový rozsah 50-14 000 Hz v tolerančním pásmu 12 dB s poklesem 6 dB na oktávu v oblasti basů. V plastovém pouzdře byl ukrytý přizpůsobovací transformátor pro výstup 2000 Ω. Ve stejné řadě se vyráběl ještě typ AMD 202 bez transformátoru. Jeho výstupní impedance byla desetkrát menší a kmitočtový rozsah o něco horší. Směrovou charakteristiku měly všechny tři typy kardioidní, což znamenalo, že se na ně mohlo zpívat v kapele, ačkoliv srovnání se světoznámými výrobky značky Shure snesly jen těžko. Přesto se občas daly vidět na našich pódiích. Jejich typickou vlastností byla velká citlivost na retnice a proudění vzduchu, což samozřejmě neodrazovalo širokou veřejnost od zkoušení mikrofonu foukáním (těžko někdo vymyslí hloupější způsob, dalším by snad mohl být jen fatální úder kladivem). Plastové pouzdro nebylo nijak mechanicky odolné, ale pokud byly mikrofony umístěné na stojánku v jedné z dodávaných objímek, nemuselo se jim nic stát. Tedy za předpokladu, že je majitel v dobré víře někomu nepůjčil. Ženské, fajfky, šicí stroje a mikrofony se totiž, jak známo, zásadně nikomu nepůjčují (jízdní kola rovněž). A tak se dochovaly i naše ukázkové kusy, které vypadají po bezmála čtyřiceti letech jako nové. Co na ně Yllas natáčel a kdo jim svěřil svůj hlas? To zůstává zatím záhadou...
Fender Bass VI byl nástroj v pravém slova smyslu legendární, tedy opředený pověstmi. Málokdo ho viděl na vlastní oči a ještě méně lidí si na něj zahrálo (naopak takový John Lennon by mohl vyprávět, ovšem kdyby mohl). Šestistrunná baskytara byla určená pro kytaristy, aby jejich jemné prstíky mohly zahrát i nějakou tu basovou linku, když bylo potřeba. Když nebylo potřeba, hrály basovou linku pořádné pracky hudebníků k tomu určených, a to na normální baskytaru nebo kontrabas. Ale kytarista navyklý na technické možnosti svého stratocastera, musel být ze šestistrunné baskytary naprosto v extázi. Tři snímače a tremolo (ve skutečnosti vibrato) jen tak nějaká basovka neměla, a ani dnes nemá ve standardní výbavě. O tlumítku strun už vůbec nemluvě. Kdo by rád slyšel, jak ten zázrak hraje, tomu Yllas doporučuje originál písničky Let It Be. Jelikož Paul při nahrávání seděl za koncertním křídlem Blüthner, o basu se ukázkově postaral John, zatímco George trápil svého telecastera. A to by bylo pro tentokrát všechno.Těšte se na Yllasovu sbírku singlů s jeho oblíbenými kapelami a další ukázky z dobových katalogů hudebních nástrojů!
