Dnešní díl Beat Generation je tak trochu vyjímečný, a to nejen tím, že spadá do uvolněného a poklidného období letních dovolených, ale zejména tím, že jde o desáté - a tudíž jistým způsobem výroční - pokračování.
A co tedy bude obsahem tohoto speciálního dílu? Stane se jím hloubková, ba přímo střemhlavá sonda do historie, výlet do středu beatové země, doslova archeologický průzkum počátků rockové civilizace, zkrátka výprava za milníky dějin. Na pořadu však nebudou ani egyptské pyramidy, ani nedávno objevené evropské stavby, které tu byly ještě o dva tisíce let dříve, nýbrž deset významných nahrávek let šedesátých, takto rockového starověku. Půjde o skladby, které se nějakým způsobem vymykaly standardním postupům a stylu dané doby a které tudíž byly v různých směrech průkopnické, progresivní a neortodoxní, čímž tak předznamenaly nadcházející období hardrocku, artrocku i jazzrocku.
1. MANIC DEPRESSION JIMI HENDRIX EXPERIENCE
bicí: Mitch Mitchell
Tahle nahrávka musela koncem šedesátých let přivodit pořádné deprese nejednomu beatovému bubeníkovi. Bicí rozehrané do maximální barvitosti ve frázovaném tříčtvrťovém taktu udržují díky skvělému předstihu neuvěřitelné napětí po celou délku skladby. Navíc jde o jednu z prvních rockových skladeb, kde jsou vstupy bicích jednou ze hlavních součástí samotné kompozice. Základní doprovod s dokonale rozehranou soupravou doplňují série vyhrávek perfektně kontrastujících jazzových triol s rovnými osminami nebo šestnáctinami. Právě tyto vyhrávky položily jeden ze základních kamenů budoucí hardrockové hry. Výjimečnou souhru bicích s kytarou snad ani není třeba zmiňovat. Duo Hendrix/Mitchell je v tomto směru zřejměnepřekonatelné.
2. MY GENERATION THE WHO
bicí: Keith Moon
Princip téhle skladby, která proslavila v šedesátých letech The Who - jakkoliv vlastně nebyla pro tvorbu kapely vůbec typická - si v následujících třiceti letech rockového vaření ze stejného sáčku čaje půjčil kdekdo. Stoptimy se zpěvem střídané úderným riffem za dělostřelecké podpory nekompromisních bicích jsou totiž tím, co prostě funguje. Takže by bylo spíš s podivem, kdyby tento recept na "pořádnej vodvaz" už nikdo nikdy nepoužil. Takže ať to již byli AC/DC se svojí pekelně dálniční vypalovačkou Beating around the Bush nebo Green Day s americkým idiotem či některá z mnoha dalších variací na dané téma, základem je právě My Generation od The Who. Moon zde popoháněl kapelu svým typicky přeplňovaným turborytmem, přičemž samozřejmě nemohla chybět kanonáda vyhrávek na kotle - té si dopřál zejména v závěrečné časti, kde nasadil neuvěřitelný triolový break v délce celých 46 taktů! Co k tomu dodávat...
3. EMMARETTA DEEP PURPLE
bicí: Ian Paice
Těžko, vážně jen velmi těžko, se vybírá skladba od Deep Purple. Zvolit totiž pouze jednu jedinou skladbu od kapely, která vždy disponovala maximálně zajímavými a nápaditými bubny - a to přestože je výběr omezen pouze na šedesátá léta, tedy dobu, kdy Deep Purple svojí velkou hardrockovou invazi teprve připravovali - je věc neuvěřitelně těžká. Nakonec padla volba na singl Emmaretta. Je zde totiž v dokonalém extraktu na ploše necelých čtyř minut výborně naznačeno vše, co se do budoucna stalo pro bicí Deep Purple typické, ať již jde o hru s lehce jazzovým feelingem, avšak již ryze rockovou průrazností, či náročneji rytmizované dvaatřicetinové nebo sextolové breaky. Nejdůležitější je však závěr skladby, který je tvořen krátkým bicím sólem staženým po několika málo taktech do fadeoutu. I přes tuto poměrně miniaturní plochu (zvláště ve srovnání s budoucím orgiemi) zde Ian Paice jakoby mimochodem předvede nejen skvělou techniku a výborný sound soupravy, ale zejména unikátně brilantní rymický feeling srovnatelný pouze s Buddym Richem!
4. JUST A LITTLE BIT BLUE CHEER
bicí: Paul Whaley
Pokud něco charakterizuje Blue Cheer - pochopitelně kromě nepředstavitelné hlasitosti, kterou byli vždy vyhlášení a díky níž se zmínka o nich dostala dokonce i do díla jednoho jinak velmi intelektuálního spisovatele - pak je to určitě zcela originální a netradiční přístup, který se projevil i u bicích. Nejen poměrně unikátní pojetí hry za výrazného využití dvou velkých bubnů, ale i nezřízené experimentování se zvukem a nasazení nejrůznějších efektů zcela vyčlenilo Blue Cheer za zástupu kapel psychedelické éry. Právě jejich styl tak přinášel prazáklad pěkně hlasitého a pořádně drsného hardrocku - to vše v době, kdy si i budoucí Black Sabbath teprve nesměle dávali svoje první dvanáctky.
5. SHE SAID SHE SAID
THE BEATLES bicí: Ringo Starr
Nikdy jsem nevěřil dělení na tradičně seriózní Coca-Colu a rebelsky odvazovou Pepsi a stejně tak i na hodné Beatles a zlé Rolling Stones. Pusťte si Helter Skelter a bude vám jasné, kdo položil základy hardrocku i heavy metalu. Nicméně do dnešního přehledu jsem zvolil jinou skladbu, a to zejména kvůli datu jejího vzniku (1966). She Said She Said je totiž po stránce bicích velmi důležitým rozcestníkem, který určil, jakým směrem se bude ubírat další vývoj hry, zejména v oblasti budoucího hardrocku. Základní beatový rytmus je obohacen mnoha brejky a rozveden způsobem, jenž do té doby žádná jiná beatová kapela nepoužila. Když se k tomu přičte na danou dobu značně progresivní zvuk bicích, neuvěřitelně ostré činely stejně jako značně dominantní role soupravy, je jasné, že právě tohle je jeden z prvních kamenů hardrocku. Dnes je sice ukryt hluboko v základech, ale i díky němu celá ta monstrózní stavba, po desetiletí doplňována stále dalšími podlažími, tak pevně stojí.
6. TOAD CREAM bicí: Ginger Baker
Baker pochopitelně nesmí chybět. Jeho role totálního průkopníka v oblasti rocku je prostě nepřehlédnutelná. Tento Blériot hardrockových bicích totiž přehodil výhybku a určil co, jak a proč se bude v následující době hrát. Toad je pak jednoznačně první rocková skladba napsaná pouze a výhradně pro bicí sólo a začleněná jako rovnocenná součást alba. Právě tahle kompozice tak odstartovala dobu, kdy se bicí sóla stala poměrně běžnou součástí studiových desek. Nezaměnitelný Bakerův sound a přehledná stavba sóla jsou základem této historické performance, a jakkoliv následující generace hráčů tohle sólo po technické stránce překonala, role prvního v řadě zůstane navždy výsadní.
7. THE KETTLE COLOSSEUM
bicí: Jon Hiseman
Často se objevují dvě moudře vyhlížející hudební poučky: za prvé, že méně znamená více; a za druhé, že když je kapela sestavena z virtuózních osobností, tak to jako celek prostě nějak nefunguje. Je to samozřejmě jeden z možných pohledů, avšak Colosseum obě tyto poučky škrtají tak tlustou čárou, že by se za ní schoval i Meatloaf. Více tady nekompromisně znamená více a jako celek to funguje takovým způsobem, že to stěží může fungovat líp. The Kettle je de facto sólo pro kytaru, basu, klávesy, zpěv, blíže neurčený počet saxofonů Dicka Heckstall Smithe - a samozřejmě také pro bicí. Výsledkem je něco na styl Motörhead hrajících jazz po trojité dávce speedu. Emocionální overdrive s pořádnou dávkou hudební telepatie, to vše doplněno skvělou hráčskou technikou. Po aplikaci tohoto hudebního napalmu je jasné, že jazzrock není žádná akademická záležitost pro zamyšleně se tvářící intelektuály.
8. SOMETHING'S COMING YES
bicí: Bill Bruford
Bruford na to šel trochu jinak. Všechno napřed pořádně promyslel a pak jednoduše zahrál specialitu, která ho odlišila. Jeho jazzově znějící souprava, vylepšená však o pronikavý malý buben, hraný často přes ráfek, byla stejně typická jako jeho velmi sofistikovaný přístup ke hře. V dobrém smyslu slova pak byla stejně vědecká i jeho kombinace beatu s čistě jazzovým stylem, což skvěle dokládá právě skladba Something's Coming. Hned v úvodu obsahuje tato kompozice krátké sólo hrané v rychlých dvojkách, následuje jazzový doprovod plynule přecházející v údernější rock, střídaný podkreslováním na činely v pianu, přičemž samozřejmě nesmějí chybět - pro Yes tak typické - změny rytmu i taktu. Obrovské dynamické spektrum a skvěle strukturovaná hra jsou pak základními principy Brufordových bicích (nejen) v této skladbě.
9. FOR EXAMPLE THE NICE
bicí: Brian Davison
Jestli někdo má právo na titul průkopníka art rocku, pak jsou to určitě The Nice. Jejich model předznamenal jak styl E. L. P., Yes a Genesis, tak i všech dalších více či méně známých kapel tohoto žánru. A z toho přímo výplývá, že pokud někdo provedl základní náčrt artrockového způsobu hry na bicí, byl to právě Brian Davison. Skladba For Example je typická raným jazzrockovým doprovodem s náročně rytmizovaným malým bubnem v kombinaci s činelem, k němuž tvoří výborný kontrast razantnější rockový rytmus v mezihře.
10. GOOD TIMES, BAD TIMES
LED ZEPPELIN bicí: John Bonham
V jistém protikladu k často velmi impulzivní a překotné hře konce šedesátých let přišel Bonham na prvním albu LZ s umírněnějším pojetím a značně čistou hrou, stejně jako výrazně čitelnějším soudem. Dobrou ukázkou je hned první skladba Good Times, Bad Times, jejímž hlavním trumfem jsou signifikantní triolové dvojky na velký buben, hrané nejen ve značné rychlosti, ale v závěru skladby i se slušnou vytrvalostí. S tímhle typem vyhrávky přišel sice již Appice, ale Bonham ho přetvořil v jistou ochrannou známku - v jakýsi typ hudebního podpisu, kterým signoval i spoustu dalších skladeb.
