X - Beat Generation - Specialisté, exoti & transcendentální teorie rytmického tabu

X - Beat Generation - Specialisté, exoti & transcendentální teorie rytmického tabu
X - Beat Generation - Specialisté, exoti & transcendentální teorie rytmického tabu

Přímočarý rytmus s tvrdě akcentovanou druhou a čtvrtou je sice základem rocku a v podstatě stěžejním rytmem druhé poloviny dvacátého století, který si úspěšně prorazil cestu i do nového tisíciletí, stejně jako unifikovaným podmazem 99 % všech rockových, punkových, popových, metalových, závislých, nezávislých, dobrých, blbých, úspěšných, neúspěšných, pomalých, rychlých – zkrátka skoro všech skladeb, ale z druhého pohledu také logicky: pěkná nuda! a právě proto je zde dnešní díl: rozvířit stojaté vody! Rozpohybovat statický systém! Vnést trochu oživení do upjatého modelu, který je ve své ortodoxnosti často horší než kdejaký náboženský fanatik a strnulejší než politický systém Kuby.

Nebudeme se ale zabývat extrémně složitým rytmizováním či nelimitovaným obměňováním základního doprovodného vzorce známým zejména z jazzrocku, ba ani lichými rytmy, ale základními a principiálními nápady, které tvoří natolik signifikantní součásti určitých skladeb, že k rozpoznání dané kompozice stačí často slyšet právě jenom rytmus. Ve středu zájmu bude tedy doprovod, a to doprovod postavený na výrazném nápadu, doprovod, který neplní pouze funkci časových patníků, jež bez nějaké zvláštní pozornosti míjí jak kapela, tak i znuděný posluchač MTV. Jak totiž praví legendární německý bubeník, rytmizující filozof a vyznavač rockového buddhismu Thomas Funk (přezdívaný též Funktomas): „Auch der Trommler hat das Meinungsäußerunganrecht!“

A to je pro dnešek vše. Samozřejmě, že jde jen o malý vzorek originálních a méně standardních rytmů, které se v průběhu let propracovaly na nejrůznější rockové i jiné nahrávky. Klíčem k jejich výběru přitom nebyla ani tak technická náročnost či nějaká absolutní a do té doby neslyšená originalita, ale spíše schopnost dosáhnout relativně jednoduchými prostředky maximálního výsledku – tedy co nejlepšího celkového vyznění skladby.

Pochopitelně, že k tomu, aby něco bylo „speciální“, musí většina toho ostatního být úplně obyčejná – jinak se speciální stane velmi rychle všedním. Převaha úplně normálního rytmu s jednoduše hranou druhou a čtvrtou je tedy z tohoto pohledu vlastně v pořádku – pokud se ovšem neposouvá do role posvátného pravidla a nepřekonatelného tabu. Všeho moc totiž škodí a jakákoliv jednostrannost nepřipouštějící alternativy je děsivě omezující a v podstatě nepřirozená. A právě od toho, aby tenhle systém rovnováhy fungoval, jsou zde taková vybočení, která představil dnešní výroční 25. díl seriálu X-beat generation.

 

1

You Fool No One

Ian Paice – Burn

Skvělá práce s cowbellem podložená neuvěřitelně rychlým velkým bubnem je základním poznávacím znakem této celkově velmi vydařené skladby. Ale právě nestandardní rytmus bicích je tím, co definitivně posouvá tuto kompozici ze skupiny „velmi vydařených skladeb“ do kategorie skutečných rockových skvostů. Ano, taková je moc bicích!

2

Are You Experienced?

Mitch Mitchell – Are You Experienced?

Využití klasických technik malého bubnu v téměř vojensko-pochodovém stylu je v perfektním kontrastu k Hendrixově kosmicko-futuristické kytaře a dotváří zvláštní náladu této skladby. Mitchell je bezpochyby jedním z vůbec nejpestřeji hrajících bubeníků v celé historii tohoto nástroje – tato skladba to jedině potvrzuje.

 

3

POOR TOM

John Bonham – Coda

Hutné jednotaktové rytmické schéma v kombinaci malého a velkého bubnu tvoří nezaměnitelný základ této akusticky laděné skladby. Velký buben na sudé šestnáctiny v první polovině taktu je kontrován malým bubnem na sudé osminy v polovině druhé. Jasné, přehledné, a díky čistému a dobře čitelnému soundu skvělé na poslech.

 

4

Billion Dolar Babies

Neal Smith – Billion Dolar Babies

Stačí slyšet jediný takt tohoto rytmu a hned je jasné, o kterou skladbu jde – co víc si může bubeník přát? o takovém stupni důležitosti si mohli nechat beatoví hráči šedesátých let jenom zdát – a rockoví bubeníci let osmdesátých z valné většiny také. Není nad originalitu, a té měl Neal Smith vždy velkou rezervu.

 

5

CHASING SHADOWS

Ian Paice – Deep Purple

Dvojitý paradidl v triolovém rytmu na kotle tvoří základ, nad nímž je rozehrána celá baterie perkusí. Po stránce rytmické i zvukové komplexnosti extrémně zajímavá skladba. Škoda, že podobných experimentů není v rocku více.

 

6

SUPERSTITION

Carmine Appice – Beck Bogert Appice I

Appice v této výrazně rockové adaptaci osvědčeného funkového hitu výborně podpořil doprovodný kytarový motiv originálním rytmem za využití hi-hatky otevírané v sudých šestnáctinách a umocněné souběžnými akcenty velkého bubnu. Výsledek tvoří dobrý protiklad k základnímu doprovodu původní verze.

 

7

MANIC DEPRESSION

Mitch Mitchell – Are You Experienced?

Mitchell podruhé: frázovaný rytmus ve tříčtvťovém taktu, na jehož základu rozehrává s perfektním feelingem celou soupravu v jazzovém stylu, dodává výsledku daleko větší hloubku než jakékoliv běžné pojetí doprovodu. Výsledkem je zajímavé a vysoce kontrastní prokreslení hudebního celku.

 

8

a Spoonful of Bromide Helps the Pulse Rate Go Down

Paul Hammond – In Hearing of Atomic Rooster

I v triolách je možné se vymanit ze začarovaného kruhu druhé a čtvrté – dokazuje to například Paul Hammond v této instrumentálce. Velké trioly na malý buben přes základní metrum činelu na čtvrtky jsou umocněny dvojitými přírazy na dva velké bubny – celý tento rytmický systém pak perfektně koresponduje s doprovodem kláves a basy (pardon: kláves v basech). Tenhle bróm vás tedy rozhodně nezklidní!

 

9

Just a Little Bit

Paul Whaley – Inside Outside

Pro Blue Cheer byly charakterické zejména dva faktory: neskutečná hlasitost a obrovská originalita. Hlasitost můžete při poslechu cédéčka stáhnout, ale originalita zůstane zřejmá i při úrovni na hranici podprahového vnímání. Paul Whaley měl pro osobité konceptce rytmů velký talent – zde například sestavil do geniálně jednoduchého a přitom zajímavého vzorce dvojky na malý buben s osminami na šlapák. Když výsledek opatřil ještě použitím flangeru, byla jedinečnost zaručena.

 

10

Rat Bat Blue

Ian Paice – Who Do We Think We Are

A ještě jednou osvědčená kombinace Ian Paice & cowbell. Tentokrát je základem doprovodu nepravidelná akcentace kravského zvonce, která, doplněna též nepravidelnými přiznávkami malého bubnu, výrazně oživuje základní kytarové ostináto v hardrockovém stylu.

 

11

Gudbuy T´Jane

Don Powell – Slayed?

Don Powell nebyl nikdy žádný hypertechnik – a přesto: dostává se takto mezi elitu. Proč? Osobitý přístup, nápad a styl – v tom je skutečná velikost. Gudbuy T´Jane přináší typickou ukázku jeho „podpisového rytmu“, k němuž dokonce stačí jenom velký a malý buben. Když se k tomu přidá odpovídající dávka razance a nepravidelné akcenty, je styl na světě.

 

12

cokoliv z Clear Spot

Art Tripp alias Ed Marimba – Clear Spot

Trippova obliba opakovaně otevírané hi-hatky hraničila až s posedlostí, takže zvuk připomínající poněkud ležérně pracující parní stroj byl pro Beefheartův Magic Band jedním z nejtypičtějších prvků. Nicméně na albu Clear Spot Tripp tuto svoji mánii zásadně potlačil, a o to víc pozornosti věnoval zbytku soupravy – každá kompozice je zde opatřena osobitým a originálním rytmem, přičemž velký prostor je poskytnut malému bubnu, který takto tvoří nejdůležitější součást soupravy. Opravdu dobrý materiál. A kdo chce slyšet death metal v podání Beefhearta, ať vydrží až do konce – vážně to stojí za to!

Psáno pro časopis Muzikus