Na začátku 90. let 19. století se rozhořel souboj dvou soupeřících zvukových technologií. Edisonovy inovované hrací válečky měly na své straně zvučné jméno slavného vynálezce a o něco lepší zvukovou kvalitu, neboť rychlost a směr pohybu jehly v drážce byly rovnoměrnější. Na druhou stranu Berlinerovy gramofonové desky bylo možné velmi snadno a levně vyrábět v libovolném množství a díky jejich tvaru je bylo i o mnoho snazší skladovat.
V roce 1890 se v Palais Royal Saloon v San Francisku objevil historicky první jukebox. Tento vylepšený fonograf byl dílem pánů Glasse a Arnolda a jednalo se o zařízení, které po vhození mince spustilo Edisonův elektrický fonograf třídy M (první modely M byly vybavené elektrickým článkem z křehkých skleněných baněk s kyselinou, která způsobila nejedno zranění. V prodejní verzi byl článek nahrazen Edison-Lalandovou baterií - čtyřmi velkými porcelánovými nádobami v dřevěné krabici. V době průměrné měsíční mzdy cca čtyřicet dolarů stál fonograf třídy M dvěstě dvacet pět dolarů a nová baterie dvacet pět dolarů).
Zařízení s názvem Nickel-in-the-slot Phonograph umožňovalo poslech jediné písně na válečku, který často nebyl vyměněn i několik dní. Jukebox byl vybaven čtyřmi akustickými trubicemi - stetoskopickými sluchátky (žádný zesilovač nebyl přítomen) a během prvních šesti měsíců vydělal přes tisíc dolarů. Tím nastartoval odvětví, které v době velké ekonomické krize v USA udrželo hudební průmysl nad vodou.
Během následujících let se začaly objevovat nové modely jukeboxů postavené na fonografu i gramofonu, které obsahovaly i více přístrojů, každý s jinou nahrávkou. Zařízení umožňující výběr konkrétní skladby bylo představeno až v roce 1927 a nabízelo výběr z osmi různých nahrávek. Stroj jménem Audiophone firmy AMI obsahoval kromě několika skladeb také elektrostatický reproduktor. Dnes běžný výraz jukebox se ovšem objevuje až výrazně později - kolem roku 1940 ve Spojených státech.
Ovšem vraťme se na konec 19. století do období lítých bojů diskových a válcových hudebních nosičů. Edisonovy válečky byly vyráběny z vosku poměrně složitým nahrávacím procesem: interpret (zpěvák či kapela) opakovaně zpíval či hrál před tzv. master fonografem, ze kterého se vytvářelo několik (zpočátku sedm, později i více než sto) kopií. Takováto nahrávka stála na začátku 90. let od jednoho a půl do pěti dolarů. Oproti tomu Berlinerův systém využíval jediný master disk, ze kterého byly potom hromadně lisovány kopie z různého materiálu. V roce 1894, kdy jeho společnost prodala již více než dvacet pět tisíc nahrávek, stála jedna gramofonová deska šedesát centů. Desky se hromadně vyráběly nejprve z celuloidu a později z vulkanitu (tvrdá vulkanizovaná guma).
Ačkoliv fonograf nabízel o něco lepší zvuk, kvalita obou médií byla z dnešního pohledu samozřejmě příšerná. Změna přišla v roce 1896, kdy Berliner objevil nový materiál pro své desky - šelak (shellac) firmy Duranoid. Téhož roku Elridge Johnson vylepšil gramofon o natahovací pružinový motor (do té doby se prodávaly pouze klikové či elektrické) a vytvořil tak základ pro levné a jednoduché hrací přístroje. Šelakové desky se však pod tlakem dosavadní těžké ocelové jehly rychle opotřebovávaly. Kombinací nové mechaniky pohonu, nové jehly a šelakových desek tak vzniká vylepšený Improved gramofon jako konkurence Edisonova levného Gem fonografu. Berlinerův nejlepší rok byl 1898, kdy prodal více než sedm set tisíc desek.
Berliner s Johnsonem založili v roce 1901 Victor Talking Machine Company, jejíž obchodní značkou se stal Little Nipper - malý pejsek, na kterého z gramofonu promlouvá jeho pán (jazzoví fanoušci jistě znají His Master’s Voice). Berliner později odprodal svůj podíl a tím postupně zmizelo jeho jméno z hudebního průmyslu, které bylo v USA nahrazeno jmény Victor a Victrola.
Na začátku 20. století se miska vah rozšířenosti stále více naklání na stranu gramofonu. Thomas Alva Edison tak, zřejmě s pocitem, že mu ujíždí vlak, představil v roce 1902 proces výroby válečků gold-moulded. Jednalo se, podobně jako u gramofonu, o metodu využívající master váleček a z něho vytvořenou negativní kovovou formu. Do ní se poté vložil prázdný voskový váleček, který se po zahřátí na přesně definovanou teplotu roztáhl a po nalisování drážek se ochlazením opět smrštil. Tím se odstranil problém s neustálým opakováním nahrávání a následnou nekonzistencí výsledných produktů. Slovo gold v názvu je způsobeno určitým obsahem zlata jako vodiče v procesu tvorby negativní kovové matice.
Takto vytvořené „zlaté“ válečky se otáčely rychlostí sto šedesát otáček za minutu a hustota zápisu byla sto závitů na palec, což je asi čtyřicet závitů na centimetr. Do vylepšeného tvrzeného vosku bylo možné vyrýt jeden a půl až dva půl minuty záznamu (obvyklé dvě minuty byly i natištěny na obale). Díky masové výrobě válečky také zlevnily na padesát centů za kus a začaly se prodávat i delší čtyřminutové za jeden dolar. Gramofonový průmysl kontroval desetipalcovými deskami, které rychle zcela vytlačily dosavadní sedmipalcový standard o kapacitě dvě až tři minuty. Společnost Victor začala tyto „větší“ desky dovážet v roce 1903 z Evropy s nahrávkami evropských klasických mistrů a operních zpěváků.
Technologii válečků však stále více dochází dech. Po roce 1902 se začínají objevovat oboustranné gramofonové desky s kapacitou až deset minut. V Německu založená značka Odeon (1904) vydává Čajkovského suitu z Louskáčka ve speciálním vydání na čtyřech oboustranných deskách (1909). V roce 1906 oznamuje Columbia Records pružnou šelakovou desku s papírovým jádrem Velvet-Tone. Ve stejné době Victor představil první zabudovaný skříňový fonograf Victrola s přiloženým kónickým trychtýřovým rezonátorem (Do roku 1929 poté firma vynaložila více než padesát milionů dolarů na reklamu a vytvořila tím rodový název Victrola, který ve Spojených státech zcela vytlačil výraz gramofon).
Válečkové přístroje vedly už pouze v oblasti diktafonů a záznamových zařízení (vzhledem k technologii výroby desky je gramofon jako osobní diktafon dodnes nepoužitelný). Válečky byly používány například ve volbách či jako prostředek zachování lidových folkových písní. Poslední záchvěv Edisonova tvrdohlavého prosazování válečků se konal v roce 1912. Edison představil modré celuloidové válečky Amberol s kapacitou čtyři minuty. V kombinaci s diamantovou přenoskou měly lepší zvukové vlastnosti než tehdejší nejlepší desky. Již následující rok však Edison začíná s prodejem plochých diamantových desek, čímž mlčky přiznal prohru válečkového fonografu. Jeho Diamond Disk fonograf využíval stejné přenosky jako Amberol a desky cca šest milimetrů tloušťky byly vyrobeny z pryskyřičného plastu podobnému bakelitu. Voskové válečky sice najednou nezmizely, ale jejich podíl se neustále zmenšoval. Výroba nových nosičů i přehrávačů se postupně snižovala a po začátku velké hospodářské krize v roce 1929 zcela skončila.
Tím definitivně zvítězila gramofonová deska jako majoritní hudební nosič, což přineslo i značné ulehčení posluchačům a hudebním fandům - v okamžiku, kdy všechny současné nahrávky byly vydávány na jednotném médiu (gramofonové desce), bylo najednou zcela snadné shánět, půjčovat či měnit nahrávky, neboť s malou trochou nadsázky „všichni přehráli všechno.“ Pro ilustraci: na konci 19. století toto nebylo zdaleka pravidlem, neboť vedle sebe paralelně existovaly tři různé technologie a jejich variace. Tato velká trojka byla složena z fonografu, grafofonu a gramofonu.
Nová vlna populární hudby - jazzu - tak byla již natáčena výhradně na desky. První jazzová nahrávka Livery Stable Blues z roku 1917 tak byla na straně B oboustranného šelakového hudebního nosiče společnosti Victor Talking Machine Co. Natočil ji Original Dixieland Jass Band (ODJB - dnes již místo jass říkáme jazz) z New Orleans. Gramofonová deska tak od svého vzniku (nejstarší gramodeska je datována na 25. říjen 1887) během několika desítek let ovládla hudební průmysl a letos na podzim oslaví 125 let svojí existence. Vzhledem k tomu, že se (nepočítáme-li notový záznam) jedná o dost možná nejvýznamnější zvukové médium novodobé historie, je pro vás v příštím díle připraven „narozeninový“ speciál o vývoji a technických specifikacích gramofonových desek za poslední jedno a čtvrt století.
