V souvislosti s počátkem existence záznamových zařízení nesmíme opominout ani notový zápis, jako nejstarší a dlouhou dobu nejvýznamnější způsob uchovávání hudební informace. Tedy pokud pomineme ústní podání, které zřejmě existovalo od té doby, co lidské pokolení začalo vyluzovat hrdelní skřeky aspoň trochu koordinovaným způsobem.
Jen pro zajímavost: předpokládá se vzájemná vývojová souvislost počátků zpěvu a artikulované řeči - demonstrovatelná na příkladu některých domorodých kmenů nacházejících se ještě ve 20. století na nízkém stupni vývoje, jako Pygmejové či izolované kmeny v Brazílii. Navíc jak zpěv, tak řeč jsou primárně závislé na rozvoji příslušných mozkových center a náležitém vybavení zvukového aparátu.
Vznik hudebního zápisu byl historicky logickým vývojovým krokem od ústního předávání písní. Zprvu jednoduché metody zápisu melodie vznikaly už ve starověkých civilizacích vládnoucích nějakou formou písma. Například první známé dochované zpěvníky starých Číňanů se datují zhruba do období 4.-8. století před Kristem.
Celosvětově nejstarší nalezený notový záznam byl objeven v 50. letech 20. stol. na území starověkého městského státu Ugarit v Sýrii a dešifrován o dvacet let později profesorkou A. D. Kilmer z University of California. Dvouhlasá diatonická píseň datovaná do 14. století před naším letopočtem (tedy stará téměř 3500 let!) zcela vyvrací názory některých historiků a muzikologů o tom, že hudební harmonie ve starověku prakticky neexistovala. Původní rytiny na hliněných destičkách obsahují text a pod ním instrukce k interpretaci melodie; počet slabik je shodný s počtem hudebních značek (což je téměř stoprocentním důkazem cílené a promyšlené kompozice).
Přepis z hliněných destiček a dešifrovaný zápis 3400 let staré písně
Notační techniky se postupně rozvíjely společně s hudební teorií - je zřejmé, že aby bylo možné zapsat jednotlivé tóny melodie, musejí mít tyto tóny nejprve nějaké jméno či označení. Různé jednoduché způsoby hudebního zápisu se dříve či později objevily ve všech vyspělých starověkých civilizacích. Staří Sumerové používali systém znaků určující výšku a délku tónu. Obdobně zaznamenávali své písně i v Egyptské říši, naopak Číňané rozlišovali vokální solmizační symboly pro zpěváky a jakési tabulatury s instrukcemi, jak hrát na konkrétní nástroje. Princip tabulatur se zachoval do dneška a je často používán pro kytary či ukulele. Skládají se ze symbolického nákresu nástroje a teček, značících polohu prstů.
Hudební produkce našich předků rodu Homo sapiens je mnohem starší než několik tisíc let starý notový záznam. Nejstarší dochované píšťaly, chřestítka či bubínky se přibližně datují až ke 100 000 let př. n. l. Z doby kolem 20 až 30 000 let př. n. l. jsou již dochovány píšťaly s několika tónovými otvory.
Označení jednotlivých not pomocí abecedních znaků, které se v podstatě používá v ústní formě dodnes (samozřejmě ve výrazně inovované podobě), vzniká přibližně v 5. století před Kristem ve starověkém Řecku a po staletí se postupně rozvíjí. Tóny diatonické stupnice byly pojmenovány dle písmen, zatímco půltóny či údajně dokonce čtvrttóny byly značeny otočením konkrétního symbolu. Na přelomu 5. a 6. století našeho letopočtu sepsal Římský filosof Boethius traktát De institutione musica, ve kterém je popsána notace pomocí prvních patnácti písmen abecedy, možnosti jejich modulace a rytmizace. Komplexnost tohoto systému byla překonána až o mnoho století později ve středověku.
Moderní přepis řecké notace pomocí písmenných symbolů
Hudební notace se nadále rozvíjela, a tak zatímco staří Řekové používali k zápisu melodie symboly nad jednotlivými slabikami, určující výšku a délku tónu, o staletí později byl již známý Gregoriánský chorál uchován pomocí graficky naznačeného charakteru melodie. V první fázi byla notace bez linek a bez udání absolutní výšky tónů - z tzv. neumů, tedy znamení, byl patrný pouze melodický pohyb. Kolem 11. století se začal objevovat a rozvíjet zápis neumů do řádků. Z původně jedné či dvou se počet linek postupně ustálil na pěti, tak jak je známe dnes.
Zápis Gregoriánského chorálu pomocí neumů, tato ukázka se přibližně datuje do let 800-900 n. l.
Původní systém jedné linky reprezentoval pozici základního referenčního tónu dané skladby, od kterého se odvíjela melodie písně. Velmi brzy byl ovšem vylepšen i o linku druhou, obvykle kreslenou různou barvou. Tyto dvě linky představovaly výšku tónů C a F. Další vylepšení zápisu přinesl na konci 11. stol. Guido z Arezza, který zvýšil přesnost použitím čtyř linek.
Je třeba zdůraznit, že zápis pomocí neumů se zabýval pouze melodickou linkou a nebyla z něj patrná rytmizace písně. První pokusy o řešení této otázky v podání německého hudebního teoretika Franca z Cologne (Kolína nad Rýnem) vedly postupně k předchůdci dnešního systému. Od 13. století jsou noty děleny podle délky ovšem původně ne dělením na poloviny, nýbrž na třetiny. Jeden dlouhý tón se tedy skládal ze tří krátkých. Až ve 14. století byl v traktátu Ars nova kodifikován způsob rytmického dělení not na poloviny atd.
Preferovaná hudební metra byla 9/4 a 6/4 takt, tedy stejné značky užívané v té době v alchymii pro zlato a stříbro, považované za dokonalý a téměř dokonalý kov. Postupně se také objevují značky pro znázornění dynamiky či tempa. Ke konci 17. století se také ustálilo použití pěti linek notové osnovy a rozdělování skladeb do taktů tak, jak je známe dnes.
Církevní píseň na pěti linkách přibližně z roku 1632 či později
V polovině 15. století přišla zásadní změna v podobě přístroje zlatníka a vynálezce Johana Gutenberga. Tiskařský lis byl jednou z nejpřevratnějších středověkých technologií, ovšem trvalo několik desetiletí, než se jej podařilo přizpůsobit notovému zápisu - první vytištěná hudební kniha obsahovala noty dopisované ručně. Tištěné a rukou psané hudební materiály vedle sebe paralelně existovaly až do 18. století, kdy definitivně převážil strojový tisk.
Historie hudebního zápisu představuje neustálou evoluci a výjimkou nebylo ani 20. století, ve kterém skladatelé objevili nové výrazové prostředky a s nimi současně způsob jejich zápisu. Metody vyjádření mikrotónů, intervalů menších než půltón a dalších nových jevů často čerpají z matematických vztahů a symbolů, partitury jsou doplňovány o grafické a slovní popisy a další informace. Nové prostředky poskytují i moderní počítačové systémy, které často zobrazují zvuk na základě grafického vyjádření jeho časového, amplitudového a frekvenčního průběhu.
Zobrazení zvukového záznamu v programu Nunedo.
Notový zápis představoval majoritní hudební nosič téměř celého 2. tisíciletí, až se zhruba v polovině dvacátého století miska vah převážila na stranu moderního akustického záznamu na gramofonové desky a začínající magnetické nosiče. Na přelomu 18. a 19. století bylo zejména v USA produkováno obrovské množství tištěné populární hudby. Některé zdroje uvádějí, že v této zlaté éře bylo vydáváno až 25 000 nových písní ročně a například jeden z největších hitů té doby, valčík After the Ball z roku 1891, se dočkal údajně více než pěti milionů prodaných kopií - samozřejmě kopií tištěných not.
Nicméně i před neustávající rozvoj digitálních hudebních nosičů a přehrávačů má klasický notový zápis stále v hudbě svou pevnou pozici a většina profesionálních i amatérských muzikantů si svět bez not pravděpodobně nedokáže ani představit.
