Vikingové útočí - Letem kytarovým světem

V dnešním díle se opět zaměříme na chladný sever Evropy a podíváme se na zajímavý druh hudby, která vykrystalizovala z několika podnětů a snoubí v sobě řadu osobitých prvků.

Severská mytologie - toto sousloví se stalo už skoro zaklínadlem. Pro fanoušky a kapely, které jsou opravdu in, to znamená výraz a vnitřní přesvědčení (nebudeme se raději u řady z nich zabývat určitou vypočítavostí a módní pózou), pro tu nemalou další část k sounáležitosti stačí příslušně rozervané písmo a nezbytně zasmušilý obal alba. O to víc se pak dokážou dohadovat, zda tato deska je více do těchto tří stylů nebo spíše znamená posun k dalším čtyřem stylům... Je zajímavé, že u subžánrů heavymetalové scény to tak bývá poměrně často. Pojďme ovšem k tématu, kdy bychom se chtěli podívat na styl obecně označovaný za viking metal.

Pro současné styly (i když nalezneme kořeny třeba této hudby již ve druhé polovině osmdesátých let) je v podstatě nemožné určit přesnou specifikaci, úzce vymezená období a vyčerpávající seznam interpretů, tak jak jsme zvyklí. A to hned z několika důvodů. V našich článcích, které jsou součástí projektu Historie rocku, se zabýváme styly, jejichž základní vývoj je uzavřený (či aspoň z převládající části) a které, pokud se dál vyvíjejí, stavějí na již prověřených a známých základech. Často jde o žánry, které se staly základem pro další vývoj obecně rockové scény. U subžánrů, navíc ne zcela hudebně samostatně vyhraněných, nadto často postavených hlavně na textové stránce a ještě k tomu současných si na konečné zhodnocení vlivu musíme vlastně počkat delší dobu, abychom mohli posoudit jejich vývoj a jejich vliv a dopad na hudební scénu. Je nutné si také uvědomit, že řada interpretů se z tak úzce vymezených žánrů často odklání do dalších stylových odnoží, což celkový přehled hodně zamlžuje. Je to ostatně hodně poznat na mnoha webech a fanzinech, které se právě v těchto oblastech úzkostlivého žánrového přiřazování často rozcházejí. Přesto existují výrazné scény, které si vytvářejí svět samy pro sebe. A právě k těmto patří vikingmetalové či vikingrockové kapely.

V našich šířkách moc těchto kapel nenajdeme. Pokud se někdo stylizuje do středověku, je to na úplně jiné úrovni, hudební i textové, a je v podstatě jedno, o jaký hudební styl jde. Je to ostatně logické, naše země se v historickém kontextu vyvíjely na základě evropského západního křesťanství, které se stalo kulturně, historicky i sociálně určujícím prvkem celkového vývoje společnosti a myšlení a na jehož základě se vyvinula euroamerická civilizace1. U Seveřanů je to trochu jinak. Zde se na pořadu dne objevila nejdříve prudká negace všeho, co nepochází ze Severu, a to v některých případech i v takových formách, které by se daly označit jako silně, či dokonce extrémisticky, xenofobní2, a to i včetně nabádání k trestné činnosti3. Až v dalším vývoji bylo upuštěno od těchto postojů a tento přešeli spíše k těsnějšímu sepětí s vikingskou mytologií jako takovou a vývojem severských zemí v samých počátcích jejich společenského zřízení.

A ještě jedna poznámka by zde byla na místě. Hudebně a tematicky zde dochází v některých případech ke značným rozporům, které si mnohdy až zavilí odmítači všeho neseverského ani neuvědomují. Stačí si jen uvědomit hudební formy a místa jejich zrodu a vývoje. Neboli v jakých stupnicích jsou skladby, v jakých modech se postupuje a na druhé straně z jakých kulturních struktur právě tyto hudební formy pocházejí... No nic, teď už to skoro vypadá, že severskou scénu kritizuji - to vůbec ne, v poslední době jsem si ji velmi oblíbil (i když pravda, mne k tomu přivedly jiné soubory). Ale na druhou stranu mám rád objektivitu a nesnáším ony příslovečné klapky na očích a postoje typu „tohle-je-ten-jedině-správný-styl“.

Základní charakteristika

Řadu skutečností jsme uvedli již výše: důraz na severskou mytologii, pohanský věk a samozřejmě doba vikingů. Svou základnu má viking metal v severských zemích, jeho vyznavače ale můžeme nalézt všude tam, kam v historii vikingové dokázali nejen dorazit, ale se tam i udržet. Takže toto germánské fluidum můžeme nalézt třeba v Anglii, Rusku, Rakousku, existují kapely i v USA a v Kanadě, jejichž muzikanti trvají na tom, že jejich předci byli samotní vikingští válečníci4.

Hudebně jde vlastně u subžánr black metalu, ale našli bychom zde z oblasti HM scény i další vlivy, jako death metal a power metal. Navíc se tvorba těchto kapel nechá ovlivnit i dalšími prvky, zejména zařazením nejrůznějších akustických nástrojů, co nejvíce evokujících dobu vikingů. Autoři hudby se neobracejí tolik na původní zdroje severské hudby (jako je tomu více u pagan metalu či severského folk metalu), ale využívají mytologii jako zdroj, který často upravují hlava nehlava. Textové obraty se tak stávají hlavním obrazem viking metalu, který hudebně staví na black metalu a vzniká tak ahistorické pozadí muziky, které nachází své hranice právě (a tím pádem u některých kapel i jenom) ve vymezené oblasti. Mollová tónina, dlouhé eposy, sborové vokály, široké pojetí zpěvové linky (do melodiky ke growlingu), patos kláves, zařazení obecně do folku patřících nástrojů, vytváření textově-hudebních obrazů vlnícího se moře, nájezdníků, studených kamenných zdí a chatrčí - to vše vytváří celky, které některé soubory dokázaly pozvednout na vyšší než samoúčelnou rovinu. Pokud pomineme Bathory, tak sem určitě patří Amon Amarth, Tyr, Einherjer, velmi zajímaví Enslaved a Ensiferum, patří sem Moonsorrow, neměli bychom zapomenout na Thyrfing, už neexistující Windir a další.

Ještě je nutné poznamenat, že vikingmetalové kapely mají zcela podle našich úvodních slov i řadu dalších přídomků, směřujících je do dalších stylových odnoží HM scény. Takže vedle celé řady skupin řadících se jednoznačně k tomuto stylu existuje řada umělců, kteří si k tomuto přídomku dodávají ještě další, v drtivé většině black a na cca druhém místě folk, progressive či symphonic. Což vlastně potvrzuje naše předchozí slova.

Osmdesátá léta

Ano, můžeme uvažovat o kořenech tohoto stylu už v tvorbě takových kapel z poloviny osmdesátých let, jako jsou Ultima Thule, kteří své kořeny pak značně zviditelnili na albech För Fäderneslandet či Vikingabalk z první poloviny let devadesátých. Můžeme uvažovat i o souboru Heavy Load, což je ještě starší kapela, která se rozpadla dva roky po vydání alba Stronger than Evil, kdy titulní píseň dokázala navodit některé atributy pozdějšího severského stylu (mimochodem, ve skladbě Free jim zahostoval Phil Lynnott z Thin Lizzy). Ale za základ tohoto subžánru musíme považovat vlnu skandinávských black a deathmetalových kapel, které se začaly obracet k tématu vikingského odkazu. Za jeden z těchto základů je obecně považována švédská kapela Bathory. Její první tři alba byla ve stylu black, ale již na čtyřce, Blood Fire Death z roku 1989, můžeme najít některé ze znaků, o kterých jsme hovořili výše. Tento v podstatě one-man projekt pak na samém počátku přišel z alby Hammerheart a Twilight of the Gods, kde byl viking metal v podstatě definován.

V následujících letech pak zakladatel Quorthon (vl. jm. T. B. Forsberg) opustil tato výlučná témata a jeho tvorba se posunula spíše k thrash metalu. Máme zde na mysli zejména alba Requiem či Octagon. Protože po roce 2000 trend vikingského kultu začal opět nabírat na síle díky masivnímu nástupu další vlny kapel, i Bathory se vrátili deskami Destroyer of Worlds a hlavně eposy Nordland I a Nordland II5.

1. polovina devadesátých let

V této době přichází klasický představitel tohoto stylu, v podstatě pro mnoho následovníků určující soubor, norští Enslaved. Kapela, jejíž současné složení je G. Kjellson (grwl, bg), I. Bj♭rnson (g, key), Ice Dale (g), C. Bekkevold (dr), H. Larsen (voc, key), se již prvním albem dostala do širokého povědomí fanoušků nově se usazujícího stylu. Vikinglivr Veldi se tak stalo prvním nesporným albem viking metalu, tutéž, skoro i ještě výraznější, visačku měla i další deska, Frost. Kapela tehdy působila v triu, kdy jednotliví muzikanti poukázali na svou širokou multiinstrumentalitu. I to je jeden ze znaků (i když ne převládající) tohoto žánru. Ve druhé polovině devadesátých let se kapela věnovala hodně koncertování, na svá jen dvě studiová alba přidala i další prvky různých subžánrů, ale přes tyto konverze převládající myšlenkou její tvorby byl viking metal. Nálepka progressive, která se stále více objevovala spolu se jménem kapely, nejvíce vyvrcholila albem Isa (2004). Ovšem přes řadu přídomků, kdy se kapela umisťovala i žebříčcích blackmetalových souborů (což opět potvrzuje naše úvodní slova), podstatou její tvorby byl příklon k vikingům a jejich ságám.

V tomto období se objevuje další příznačná norská postava, H#vard Ellefsen (aka Mortiis), který nejdříve tvoří a nahrává sám a poté kolem sebe vytváří skupinu. Toto období, později nazvané jako Era I, produkuje na sedm desek, kde dává naplno propuknout svému zaujetí starými eposy vikingské historie. Jeho zaujetí ambientem naplno propuká v dalších érách jeho trollské existence, a to nejen v dimenzích hudby, ale i textu. Zařazováním dalších témat se pak tento umělec a jeho doprovodný ansámbl řadí v současné době na samou stylovou hranici, nemluvě o údobích výrazně radikálních, zde nepublikovatelných postojů. V novém tisíciletí se ale pro své fanoušky dobře uvádí deskou The Smell of Rain a podtrhuje její ohlas následným albem The Grudge. Další desky jsou spíše obrazem jeho zběhlosti v tvorbě než dalším vývojem.

2. polovina devadesátých let

Od roku 1995 se řada věcí mění. Již na konci předchozího období vzniká celá řada souborů, které se pod vlivem narůstajícího zájmu o etnicitu v hudbě (včetně užívání méně obvyklých nástrojů) začínají silně vymezovat do stále silnější vlny stylu, nyní již běžně označovaného viking metal. Často jde přitom o kapely, které jsou silné i v dalších substylech HM, přesto je aspoň část jejich tvorby nasměrována na fenomén značky viking tak výrazně, že jsou komunitou vikingmetalových fanoušků považováni za představitele tohoto žánru.

To je i příklad švédských Amon Amarth, jejichž tvorba by se dala komplexně zařadit spíše pod hlavičku melodický death metal. Skandinávské bájesloví ale tvoří výraznou složku jejich tvorby, sama kapela se ale brání zařazení pod hlavičku viking metalu. Jak sami uvádějí, píšou sice o vikinzích, ale: „... jsme deathmetalovým souborem a nedovedeme si vlastně ani představit spojení mezi vikingy a kovem (rozuměj metalem) kromě mečů a tak... Líbí se nám to téma jako text, to je všechno.“

Skupina se albově hodně rozjela až po roce 2000 a svému zaměření zůstává, jak by řekl klasik, stále více věrná, jak naznačují alba With Oden on Our Side, Twilight of the Thunder God atd.

To u norských Einherjer je to něco jiného. Vikingmetalová kapela se uvádí už roku 1995 EP Leve Vikinganden a její další albová produkce, doplněná o prvky symphonic black metalu dokázala oslovit severské fanoušky. I když se roku 2004 po albu Blot rozpadla, dokázala se, aspoň na chvíli, vrátit koncerty a o novou přízeň svých fanoušků se pokusila albem N♭rr♭n.

V tomto období mají svůj počátek i další kapely, jednoznačně vikingští Švédové Thyrfing, folk & blackmetaloví Windir a symfoničtí Darkwoods My Betrothed. První z nich se po řadě demo snímků a prvních nahrávek dostala do většího povědomí až v následné dekádě, a to zejména svým albem Vansinnesvisor. Další desky, Farsotstider, Hels Vite a De Odeslosa dokáže kapela propagovat i za hranicemi Skandinávie a její renomé je prozatím docela vyrovnané.

Windir za desetiletí své existence (zakladatel Terje Valfar Bakken zemřel roku 2004 na podchlazení) vyprodukovali čtyři studiová alba, jejichž ohlas byl stále větší, od Sóknardarl do Likferd. Folkové prvky se silnou mytologií, zarámované do blackmetalového rámce tvořilo spolu se stále složitějším předivem skladeb jednu z nejpůsobivějších souborů tohoto ražení.

Finští Darkwoods My Betrothed nasadili hodně zostra hned ze začátku, kdy jejich fascinace Valhalou byla znát už na jejich debutu Heirs of the Northstar. Počínaje ovšem dvojkou, Autumn Roard Thunder, se jejich sound a feeling posunul spíše k black metalu a v tomto duchu pokračovali až do svého zmizení ze scény na přelomu tisíciletí. Po nějakém čase se znovu objevili a, i když nemluví o dalším albu, výrazně koncertují. Mimochodem, zahostoval si s nimi i proslulý Tuomas Holopainen, klávesista a dvorní skladatel celosvětově proslulých Nightwish.

Období po roce 2000

Vikingmetalová vlna už byla rozjeta na plný plyn a na ní se začaly nést na svých drakarech i další soubory. Ne ovšem všichni z nich vynikli. Jak už jsme uvedli v mnoha jiných souvislostech (a u jiných stylů a žánrů), určitým způsobem ohraničené styly (což bývá dost často i „práce“ fanoušků) nedávají svým představitelům moc možností pro vývoj a možný odklon do dalších dimenzí, zvláště v případě menší autorské invence a zkušenosti. Z celé té plejády kapel se zejména albově prosazují jen nemnozí.

Z nich pak můžeme vybrat Tyr, vikingmatelaovou a folkmtealovou kapelu z Faerských ostrovů. Se svou silnou fixací na severskou mytologii a folkové postupy dokázali v poměrně krátkém čase výrazně oslovit početnější obec fanoušků - třeba na společném evropském turné s Moonsorrow a Korpiklaani. Od této kapely mne zaujalo jejich CD Land, kde vedle tématu folkloristických příběhů zajímavě působí zpěv v několika jazycích.

Další kapela, která si zaslouží pozornost, jsou jistě Ensiferum. Dokázali využít zájmu o viking metal a jejich heroic folk metal, jak sami sebe charakterizují, dokázal tuto helsinskou skupinu prosadit a to i na mezinárodní scéně. Deska From Afar, produkovaná Teroem Kinnunenem (producent Nightwish), zaznamenala úspěch vedle tradičních skandinávských zemí i v Kanadě a Americe. Limitovaná edice pak obsahuje zajímavě zpracovanou cover verzi Vandranen od švédských folkrockerů Nordman.

Námi již zmínění Moonsorrow řadí přísně škatulkující fanoušci spíše k pagan metalu či folk metalu, ale vikingové je mají také rádi. Přestáli určitou vlnu obvinění z řady -izmů a jako v současnosti již hudebně usazený kvintet vyprodukovali řadu alb, kdy vedle Voimasta ja Kunniasta, kde si tito Finové usadili svůj výraz, zrealizovali i desku Viides Luku - Hävitetty, která obsahuje jen dvě skladby, zato pětadvacetiminutové.

A ještě jednu skupinu si uveďme, finské Turisas s houslemi v sólech místo elektrické kytary. Další skupina, co se dokázala výrazněji prosadit i mimo Skandinávii, zejména pak v USA a Kanadě. Deska Stand Up and Fight včetně vybraných hitů z The Varangian Way oslovila v live provedení řadu posluchačů tematicky zaměřených festivalů, včetně Paganfestu: America, Part III roku 2012.

Závěr

Viking metal jako subžánr HM, sestávající se z prvků dalších substylů ukázal v některých neprvoplánových případech na svou poměrně silnou samostatnou existenci, Zvláště když představiteli jsou soubory s širším hudebním rozhledem a autorskou invencí. V každém případě ho jako styl ale čeká výrazná zkouška časem, protože do jeho ranku se další styly začínají zakusovat hodně hluboce, což by mohlo vést k rozmělnění tohoto stylu na hudbu, která by byla svému názvu věrna snad jen texty. Uvidíme, zda ona síla zaujetí severskou mytologií (a nyní se tak vracím na začátek článku) bude pokračovat dál stejně výrazně jako na přelomu druhé a třetího tisíciletí...

1) Snahy o negaci těchto pravd jsou společensky dlouhodobě nebezpečným jevem, což už se delší dobu projevuje.

2) Včetně antisemitismu.

3) Vypalování objektů.

4) Proč ne, každý máme nějaké předky, jenom čekám, kdy se to začne prohlašovat třeba v Japonsku...

5) Quorton zemřel roku 2004.

Eric Johnson

Muzikus 4/2005 - Pódiové sestavy slavných kytaristů (str. 18)

Muzikus 3/2006 - Kytaroví velikáni (str. 48, noty, diskografie)

Johnson patří mezi ty velikány, kteří nejsou tak obecně proslulí jako řada jeho kolegů, byť jeho výkony jsou v mnoha případech s nimi srovnatelné. Zakopaný pes je v řadě příčin, o kterých jsme se zmiňovali v minulých článcích. Osobitost tohoto kytaristy tkví zejména v preciznosti materiálu a v určitém fluidu jeho osobnosti, kde hlavní, vlastně převládající, složkou je zarytost a někdy až absolutní pohrdání vnějším světem. Někdo takový prostě je. Eddie Van Halen prohlásil, že je zcela jasná volba mezi tím dělat hudbu do šuplíku, nebo snažit se předvádět ji co největšímu počtu lidí. Určitým zhodnocením jeho významu byla účast na prestižním projektu G3, kytarových summitech, kde spolu s Joem Satrianim a v drtivé většině případů i Stevem Vaiem vystupovali další celebrity všech možných období i stylů (od Roberta Frippa přes Yngwieho Malmsteena po třeba Uliho Jona Rotha). Přičemž Eric Johnson patřil mezi čtyři velikány, kteří s duem Satriani, Vai vystupovali více než jednou (John Petrucci šestkrát, Johnson třikrát, Robert Fripp a Steve Morse dvakrát).

Z výraznějších sólových počinů pak můžeme jmenovat album Up Close (doporučuji skladby Fatdaddy, Texas či Austin), které natočil s řadou hostů, mezi nimiž nechyběli Sonny Landreth, Steve Miller, Jimmie Vaughan či Jonny Lang.

Diskografie

1 Eric Johnson sólově

Pozn.: Včetně koncertních záznamů.

Live from Austin, Texas 1984 (2010, live),

Up Close (2010),

Up Close: Another Look (2013).

2 Hostování, účasti na projektech

Patří sem kupříkladu John 5, Bobby Whitlock, Sonny Landreth, Doyle Dykes, Mike Stern a také celá řada tematicky zaměřených kompilací, jako kupříkladu Austin Music, Vol. 6 (2007), Keep Punching (2007), Gibson Presents Hot Tones in High Definition (2008), This Is Fusion Guitar (2009, v Beck’s Bolero) a další.

Mark Morton, kytarista richmondských Lamb of God, tvoří výrazné duo s Williem Adlerem. V rámci našeho seriálu Kytaroví velikáni jsme o této dvojici psali v čísle 6/2010. Takže jen dodejme, že kapela svým zatím posledním albem Resolution (2012, Epic) navázala na celosvětový úspěch Wrath z roku 2009 naprosto skvěle.

„Album Megadeth Peace Sells... but Who’s Buying? (1986, Combat, Capitol) mě dostalo v době, kdy jsem byl adolescentní rebel a všechno kolem sebe jsem viděl negativně. Deska mě v tom úplně na první poslech utvrdila, tam se to nebezpečí úplně zjevilo. A navíc, a to je hlavní, mě utvrdilo v přesvědčení, že bych měl být metalovým kytaristou. Předtím jsem jako třináctiletý skater poslouchal takové kapely jako Black Flag, Bad Religion, JFA, Suicidal Tendencies, G.B.H., a samozřejmě klasiku Sex Pistols. Na základě těhle kapel jsem na kytaru hrál to, co jsem poslouchal, řvavou punkrockovou kytaru. A když jsem dal na talíř právě tohle album od Megadeth, punk šel stranou. Tohle bylo to pravé. A z hlediska náboje to vlastně byl stejný nářez jako ty punkové nahrávky, prostě smršť. Taky jsem mohl po poslechu téhle desky ukázat na okolní svět prostředníček! Jo, asi to nemá úroveň, ale já jsem se tehdy tak cítil.