Po systematickém popsání základů užívání a fungování arpeggií dominantního septakordu už jako tradičně přejdeme k samotným lickům a postupům prakticky využívajícím tento materiál. Specifické pro tento druh septakordů bude to, že prací s alteracemi a používáním chromatických tónů můžeme jejich výsledný charakter velmi výrazně ovlivnit. K dispozici máme tak rozdílné zvuky jako španělskou/cikánskou zmenšenou nónu, country a blues, připomínající kombinaci durové a mollové tercie, nebo alterace kvinty, přinášející moderněji znějící prvky celotónové stupnice a další.
Tento první dnešní postup je založen na sestupném rozkladu dominantního septakordu C7 s přidanou zmenšenou nónou - tedy C7b9. I přesto ovšem obsahuje i tón D (v C se jedná o velkou sekundu/nónu), ten by za normálních okolností mohl v kombinaci s Db (b9) dělat paseku, ale jelikož se objeví jen na okamžik, neměl by působit rušivým dojmem.Využíváním slidů a legata v kombinaci se sweep-pickingem (jak máme výše vyznačeno) se s trochou cvičení můžeme přiblížit i plynulosti zvuku saxofonových běhů, což určitě není nežádoucí efekt. Tento způsob vyhrávání arpeggií je hodně slyšet například u Richieho Kotzena, kde díky jeho na žánry bohaté diskografii můžeme hezky vidět, jak se stejné postupy dají využít v metalu, rocku i fusion.
Úplně z odlišného soudku je náš druhý příklad. Inspirovaný technikou často používanou hráči gypsy-jazzu a country používá alternate picking, střídající skupiny dvou a čtyř tónů na strunu.Běhy využívající sudý počet tónů na každé struně mají velmi specifický charakter, vhodný právě pro výše zmíněné žánry. Občas je můžeme ovšem zaslechnout od rockových/metalových hráčů, jako je Zakk Wylde, Emil Werstler nebo Doug Aldrich. Z hlediska harmonického zde používáme durovou i mollovou tercii #9) a zmenšenou kvintu v čtyřtónovém opakujícím se chromatickém postupu, založeném na akordu A7, zakončeném bluesovou frází.
Další z frází využívající kombinaci legata, slidů a sweep-pickingu. Zde konkrétně navazujeme opět arpeggio A7 na legatový postup v A mixolydické. Smyslem tohoto příkladu je ukázat, že i dvouoktávové arpeggio může být součástí delší fráze, využívající větší množství technik a nemusí nutně znít jako cvičení vytrženě z kontextu náhodně vložené do naší improvizace. I delší rozklady akordů mohou být plnohodnotnou součástí naší hudební slovní zásoby, a ne jen technickými cvičeními.
V tomto postupu v A7 se opět uchylujeme k prvkům inspirovaným světem gypsy-jazzu nebo swing-manouche. Zde kombinujeme charakter zmenšené stupnice (kterým je tato samotná linka započata) s důrazem na zmenšenou kvintu (osmý pražec na struně G jako první nota druhé doby) s chromatickým zakončením. Dobré je si všimnout, že zde začínáme na choulostivě znějící b9.
Prozatím asi nejbluesovější příklad začíná čistým vytažením na durovou tercii a v tomto duchu i nadále pokračuje. Nenajdeme v něm žádnou alteraci, pouze akordické tóny ve velmi logickém sledu s bluesovým feelingem. I takto jednoduše vyhraný dominantní septakord bude znít vkusně, ale zároveň ne nudně.
A dnešek zakončíme velmi neortodoxním rozkladem akordu A7 používajícím tapping, prázdné struny, slidy, legato i bluesová klišé. Pokud chcete dále prozkoumat využívání tappingu a prázdných strun při rozkládání akordů, jednoznačnou nutností bude poslech Joea Satrianiho a především střední část v jeho Satch Boogie, využívající právě tuto techniku. Přestože postupy podobného typu rozhodně nezapadají do našeho konceptu, kdy se zaměřujeme hlavně na praktičnost, jednou za čas není na škodu prozkoumat plný potenciál probíraného materiálu.
