Uvádění jazzových prvků do sólování pro rockové muzikanty 7 - Arpeggia IV (3. díl)
Správným zharmonizováním tradiční diatonické durové stupnice a jejích náležitých modů dostaneme čtyři základní typy septakordů:
·maj7 neboli velký septakord,
·min7 neboli malý mollový septakord,
·min7/b5 neboli malý zmenšený septakord,
·7 neboli dominantní septakord.
Možnosti použití tří z těchto výše zmíněných čtyřtónových souzvuků jako arpeggií jsme si již probrali a dnes se vrhneme na poslední zbývající, a to dominantní septakord.
V durové stupnici jej najdeme na pátém stupni (často vedoucím právě k durovému akordu na stupni prvním), a pokud na něj pohlédneme s modální teorií, v podvědomí uvidíme, že tvoří základ mixolydického modu. Z jeho intervalové struktury 1, v3, č5, m7 (v C - c, e, g, bb) vyčteme, že se zakládá na durovém kvintakordu, který obohatí o malou septimu.
Odpovídající nákres nápomocný pro vizualizaci tohoto arpeggia by tedy vypadal takto:
Zde máme, jako už tradičně, dva způsoby, jak vyhrát tento akord jako jednooktávové arpeggio začínající na struně A:
A zde jako dvouoktávové:
Pokud se dnes cítíte výjimečně dobrodružně, a ani dvouoktávové arpeggio pro vás není dost, tady máme tříoktávový postup plný slidů (z praktických důvodů) zakončený malou septimou vytaženou o celý tón z osmnáctého pražce na primu:
Pokud budeme mluvit o dominantních septakordech a zvláště v jazzovém kontextu, jednoduše nemůžeme opomenout další z přívětivě znějících pojmů - a tím je alterace nebo tzv. alterovaná dominanta. Opět se není důvod děsit. Jedná se o koncept relativně jednoduchý na pochopení, který ovšem do našeho hraní může přinést dojem oné jazzové „sofistikovanosti“ jako máloco.
Alterace by se dala popsat jako proces nahrazení diatonického tónu sousedícím chromatickým tónem. Nebo úplně humpolácky - jednoduše vezmeme jeden z akordických tónů a posuneme jej o pražec vedle. Samozřejmě tak úplně anarchistický přístup se nemusí vždy vyplatit, a pokud si chceme být jisti tím, že v našem „najazzlém“ experimentování neujedeme (a nepoděsíme tak případné posluchače), bude lepší věnovat alespoň krátkou chvíli popisu pravidel, kterými je rozumné se řídit.Nejčastěji se setkáme s alteracemi nony a kvinty. Tedy:
C7b9
C7b5
C7/#9
C7/#5
nebo také
C7/b5/#9
C7 /b5/b9
C7/#5/#9
C7/#5/b9
Alterované dominanty mohou obsahovat jeden tón „posunutý“ oběma směry, jako například C7/b5/#5/b9, ale častěji se setkáme s jednoduššími alteracemi, jako jsou ty popsané výše.
Důvod, proč alterace popisujeme právě v kvintách a nonách, je jednoduchý. Enharmonickou záměnou tak dostaneme všechny dostupné intervaly.
Pokud snížíme durovou tercii dostaneme b3, což by se rovnalo #9 (neboli #2),
pokud zvýšíme durovou tercii dostaneme čistou 11 (tedy žádná alterace),
pokud zvýšíme kvartu nebo 11 dostaneme #11 (#4) což je obdoba b5,
pokud snížíme sextu nebo 13 dostaneme b13 (b6) neboli #5
a tak dále. To ovšem neznamená, že se nikdy nesetkáme s něčím jako b13. Přihodit se nám to může.
Používání převážně nony a kvinty při zápisu těchto akordů nám ovšem pomůže udržet naše zápisky či partitury přehledné a konzistentní. Chci vás jen ujistit, že všechny tyto pojmy a koncepty jsou aplikovatelné v jakémkoliv hudebním stylu. Nejedná se jen o blbiny pro jazzové „divňouse“. Akord E7/#9 najdeme v Purple Haze od Jimiho Hendrixe, alterované nony a kvinty nám budou vyskakovat v blues, R & B, country i lidové hudbě.
V příštím díle si tedy ukážeme, jak je opravdu použít v rockovém kontextu a jak si jejich používání můžeme osvojit bez větších problémů. Do té doby na shledanou.
