Uvádění jazzových prvků do sólování pro rockové muzikanty 3 - Arpeggia (II.)

V minulém díle jsme si prošli rozklady akordů maj7 a jejich použití v různých situacích. Navrhli jsme několik způsobů, kterými k nim můžeme přistoupit z hlediska techniky i vizualizace. Koncepty, které jsme si navrhli, samozřejmě neplatí jen pro akordy maj7, ale i pro všechny ostatní druhy septakordů, kvintakordů atd. My tentokrát použijeme stejný přístup k dalšímu ze septakordů, a to k m7.

Efekt vytvořený těmito superimpozicemi bude odlišný od těch probraných minulý měsíc, což je dané převážně zvukovým charakterem mollového septakordu. V místech, kde superpozice maj7 měly tendence „změkčovat“ harmonický materiál, nám tentokrát m7 dají v rockovém kontextu o něco stabilnější zvuk, na který jsou naše rockem a blues vychované uši zvyklejší. Pokud budeme hledat příklady použití tohoto tónového materiálu, nejčastěji jej asi nejdeme v sólech kytaristů, jako je Richie Kotzen nebo Steve Lukather, do jejichž jazzem lehce načichlého stylu hraní tato technika krásně zapadá.

Opět budeme klást důraz na fakt, že hraní arpeggií nemusí znamenat systematické budování dlouhých sweepů přes několik oktáv a všech šest strun, ale může fungovat jako mnohem decentnější způsob dodávání sofistikovanosti do našich sól.

Jak víme, intervalová struktura mollového septakordu je 1, 3b, 5, 7b, což nám v C dá tóny C, Eb, G, Bb. V jedné oktávě tedy máme opět tyto dvě základní možnosti vizualizace

Velmi důležité je dobře si uvědomovat i změnu, která nastane při přesunutí tohoto způsobu vyhrávání jakéhokoliv septakordu o strunu či dvě výše. Pokud ladíme ve standardním e, h, g, D, A, E, jeden z tónů (konkrétně septima nebo tercie) se nám o pražec posune.

Dvouoktávovou verzi také nemůžeme opomenout:

Tohle jsou podle mého názoru zároveň nejčastěji používané prstoklady a cestičky skrze tento tónový materiál obecně používané v improvizaci. Tak jako tak bych ovšem určitě doporučil všechny tóny arpeggia opět rozkreslit na hmatníkový diagram, jelikož specifický způsob hry každého jednotlivce může podnítit další originální nápady na vyhrání těchto tónů.

Charakter zvuku mollového septakordu výborně sedí k tappingu. Osobně nejsem extrémní příznivec tappovaných arpeggií (přestože se dá najít spousta kreativních přístupů k tomuto problému), ale v tomto konkrétním případě si myslím, že i jejich základní aplikace nemusí působit násilně. Všechny níže zmíněné postupy pracují s tóny akordu Cm7.

Pokud se cítíte dobrodružně a chcete při tappingu používat dva prsty na pravé ruce, tento téměř klávesově znějící lick by mohl být dobrá výzva. Výborně funguje, pokud ho zahrajete zacykleně vícekrát po sobě nebo v kombinaci s dalšími tappingovými postupy:

O něco standardnější by mohl být takovýto přístup tentokrát za použití jednoho prstu na pravé ruce:

A tady máme velký tříoktávový skok. Čím rychleji jste schopní tento příklad zahrát, tím lépe bude znít. Největším problémem zde může být velké roztáhnutí levé ruky a zároveň vizuální orientace, kdy naše oči musí pokrýt velké množství pražců a strun najednou

V příštím díle si představíme sérii konkrétních licků používajících výše zmíněné prstoklady a techniky v kombinaci s více známými bluesovými a rockovými postupy. Zároveň si projdeme vztah m7 arpeggií k mollovým pentatonickým stupnicím, a to jakým způsobem mohou obohatit naše vnímání právě těchto pětitónových stupnic, se kterými je většina kytaristů velmi dobře obeznámena. Do té doby ovšem nashledanou.