Za poslední rok a půl jsme si už prošli rozklady septakordů, zmenšených, zvětšených i kvartových akordů, ale ještě jsme se pořádně nepodívali na rozklady prostých mollových a durových kvintakordů. Jak už tomu bývá, jednoduchý, tvarovatelný materiál, jako jsou kvintakordy, budeme moci použít ve velkém množství situací a velkým množstvím způsobů. Určitě se pokusíme uniknout pěti- a šestistrunným sweepům na jednom akordu tak často používaných v rockové hře, a více se zaměříme na menší, lépe použitelné rozklady, které půjdou snáze zapojit a integrovat do naší sólové hry. Pochopitelně nechceme, aby nám ze sól nějaký koncept neohrabaně „trčel“, a tak v doporučuji všechny níže probrané příklady hned kombinovat s rockovými a bluesovými licky, se kterými jsme dobře obeznámeni.
V tomto prvním příkladu hrajeme přes dominantní septakord v A. Na začátku postupu není nic zvláštního - používáme jen běžné tóny z mixolydické stupnice (v jednom místě jen přidáme malou tercii). Na začátku druhé doby ovšem máme rozklad akordu B♭. Jedná se tedy o arpeggio postavené o půl tónu výše než akord, přes který hrajeme. Tóny, které tímto k A7 přidáme, jsou B♭, D, F, tedy ♭9,11, #5(♭13). Máme zde tedy pár alterací a v určitých situacích tento zvuk nemusí úplně fungovat. V zásadě vychází z modů harmonické moll, kde máme dva durové akordy vzdálené o půl tónu na pátém a šestém stupni.
Doporučuji si tento lick párkrát zahrát a zvyknout si na jeho charakter a poté používat s citem.
Tentokrát hrajeme přes akord Am7. První rozložený akord Hmi by naznačil, že se budeme pohybovat v dórském modu (díky velké sextě, kterou touto superimpozicí zahrajeme). Hned u druhého arpeggia E dur už ovšem vidíme i slyšíme, že se bude jednat o něco jiného než jen o další diatonický modus. Tento akord najdeme v mollových tóninách na pátém stupni v harmonické a melodické moll. Jelikož už jsme představili velkou sextu na první době, bude se jednat o melodickou moll (harmonická moll obsahuje malou sextu a melodická velkou).
Důležité je si všimnout, jak jedním rozkladem malého třítónového akordu můžeme úplně změnit celkový zvukový charakter a představit tak novou stupnici, aniž bychom ji museli celou vyhrávat.
Zde máme další příklad, jak rozkladem kvintakordů můžeme určit výslednou tonalitu. Přes akord Cmaj7 za normálních okolností budeme vybírat mezi zvuky durové a lydické. Opět stačí jen vyhrát jedno arpeggio, které obsahuje tón(y) typické pro jeden z těchto modů/stupnic (v tomto příkladě vyhráváme akord Hm, který obsahuje tón f#, což je zároveň kvinta v H a lydická #11 v C, a máme jasno. Na čtvrté šestnáctině na třetí době zahrajeme sedmý pražec a hned nám je jasné, že se pohybujeme v lydickém modu.
Jeden ze zajímavých konceptů, které můžeme použít přes dominantní septakordy, je vyhrávání durových kvintakordů postupujících po malých terciích od základního tónu. V A bychom tedy hráli akordy A, C, E♭, G♭.
Tato arpeggia můžeme vyhrávat v libovolném sledu. V tomto příkladu jsou poskládány popořadě pro přehlednost. Při používání takovýchto možná komplexnějších konceptů můžeme občas zabloudit na hmatníku, tak doporučuji pořádně prozkoumat a cvičit, než začneme podobné linky běžně používat. Zároveň bych určitě vyzkoušel kombinovat rozklady, jak vzestupné, tak sestupné.
Když už nám jde hlava kolem z „outside“ znějících postupů a všemožných exotických stupnic, můžeme se uchýlit jen k používání kvintakordů pocházejících z příslušného diatonického modu. V tomto příkladu hrajeme jen běžný dórský modus přes Am7.
Zároveň si musíme dávat pozor, abychom nepoužívali neustále jen stále stejné způsoby rozkládání těchto akordů. Proto doporučuji rozkreslit si dané tóny po hmatníku ve všech polohách a na všech strunách. Tím (pochopitelně) získáme větší přehled o tom, kde máme který tón, a tím pádem budeme moci zaexperimentovat s něčím podobným tomuto příkladu. Stále rozkládáme jen běžné kvintakordy (tentokrát opět v C lydické), ale přeskakujeme struny a používáme „pedal note“ na strunách A a D.
