Naprosto exkluzivní záležitost, která dotáhla na vrchol všechny základní atributy hard rocku - skladbu, stavbu a techniku sóla, feeling, rytmiku, aranž, produkci... Ritchie Blackmore po odchodu z Deep Purple nelenil, po debutu s původními členy Elf všechny až na skvělého pěvce Ronnieho Jamese Dia vyrazil a obklopil se novými muzikanty, se kterými vytvořil toto obecně nejzásadnější album „Duhy“.
Dio zde startuje svou kariéru, totéž lze prohlásit o klávesistovi Tonym Careym a baskytaristovi Jimmym Bainovi, za bicími usedá Cozy Powell, mající už renomé např. ze spolupráce s Jeff Beck Group (a také díky tomuto angažmá výrazně přidává plyn na své umělecké dráze) - kvintet tak vytváří něco, co je v historickém kontextu vývoje nonartificiální hudby chápáno jako završení vývoje klasického hard rocku první poloviny 70. let.
Na albu nenajdeme slabé místo - přesto lze za jednoznačný vrchol označit kompozici Stargazer. Ostatní skladby vykazují také nebývalou sílu a energii, snad (a jedině) jediná skladba (Do You Close Your Eyes) není tak známá jako ty ostatní. Což neznamená, že by byla horší...
Věčná škoda, že Rainbow mj. prosluli také tím, že jsou řazeni mezi ty personálně nejméně stálé sestavy...
V období tohoto alba ale rozhodně zaznamenali největší úspěch mezi pohrobky Deep Purple - Gillan Band se stylově potácel a Whitesnake na svůj úspěch teprve čekali...
A historická souvislost?
Kiss vydávají eponymní Destroyer, Thin Lizzy zvedají hlavu s Jailbreak, Led Zeppelin drtí všechno s Presence, Status Quo řinčí na Blue for You... To byl rok...
Ještě dodatek přece...
Dnes je to poslední díl tohoto stylového zaměření a rozhodně se do té desítky nevešly některé další zásadní počiny. Za všechny jmenujme Atomic Rooster, zejména z let 1970-1971, či určitě do vod tohoto stylu na konci šedesátých let razantně vplouvající The Gun...
