Cože, řekne si někdo? ‘Dyť to mělo bejt jen o zahraničních deskách, ne? Ne, přátelé - s jednoznačným vědomím odpovědnosti a zcela při smyslech říkám, že právě toto album českého artrockového kolosu můžeme (tedy nejen já) suverénně řadit ke špičce světového art rocku jako takového. Fanoušci-znalci to vědí, těm dalším to takto předkládám, protože tato deska (a nejen tato), ale celé artrockové období Modrého efektu si zaslouží tuto pozornost.
Když si uvědomíme, že album vyšlo roku 1974 (Panton), a pomyslíme na skvělou spolupráci mezi obecně rockovou kapelou a orchestrálním tělesem, tak nenajdeme ve světě moc podobných a stejně kvalitních paralel. Když pomineme ojedinělé pokusy The Beatles a zajímavosti třeba u The Gun, tak jsou zde Deep Purple se svým Concerto for Group and Orchestra (1969) a...
V silném složení Radim Hladík (g), Lešek Semelka (key, voc), Vlado Čech (dr) a Josef Kůstka (bg, voc) zde vzniklo dílo o čtyřech skladbách. První stranu zabírá monumentální titulní kompozice, na druhé straně nalezneme Je třeba obout boty a pak dlouho jít, jednu ze dvou vrcholných děl českého art rocku, dále expresívní Klíště a mohutnou Jedenáctého října. Deska nemá, prostě nemá, slabé místo. Text? Pavel Vrba a Boris Janíček (tedy Eduard Pergner). Takže také OK. Jedině snad obal je dobově únikový, není divu, ale buďme rádi, že to aspoň vyšlo.
Zajímavost?
Hm, tak třeba, že při skladbě Klíště Hladík hrál na kytaru smyčcem, v úvodní kompozici nalezneme motiv ze skladby Má hra (album Nová syntéza), základní motivy z Je třeba obout boty a pak dlouho jít posloužily k instrumentální skladbě Boty z následného sólového alba Radima Hladíka atd.
A historická souvislost?
Brněnským Synkopám vyšlo skvělé EP Xantipa, kde se začínají hlásit k soundu Uriah Heep, Olympic, ještě s Jiřím Kornem vydávají svou „čtyřku“ a Václav Neckář s Bacily představují silné LP Tomu, kdo nás má rád.
