Spousta hráčů na bicí nástroje má často pocit, že ve většině písniček hrají pořád dokola stejný nebo hodně podobný rytmus. Jak se z toho dostat ven a/nebo jak si rozšířit rytmické obzory, radí ve svém internetovém videu sympatický americký bubeník JP Bouvet. Ten je známý v bubenické komunitě̌ svým svěžím přístupem ke hře na soupravu a k její výuce, zvlášť̌ pokud se jedná o stylovost hry, efektivní cvičení, rozvíjení kreativity, ale i budování dobré techniky.
Jeho celkem jednoduchá teorie dělí většinu rytmů, které používáme v našich končinách, do čtyř skupin. A to podle toho, na jaké podhodnoty (subdivize) dělíme hlavní doby. Toto dělení nemusíme ani nutně hrát, jde spíš o to, jak ten rytmus vnímáme, cítíme, jaký má feeling.
První skupinu doprovodů budeme cítit v osminovém dělení, které je typické pro klasické rockové a popové doprovody (Highway to Hell - AC/DC nebo Beat It - Michael Jackson). Sem také většinou patří první snazší rytmy, které se učí začínající hráči.
Ve druhé skupině dělíme doby na drobnější šestnáctiny. Tento feel se často používá v pomalejších skladbách (Africa - Toto), rockových baladách (Hotel California - Eagles), hip-hopu (Venom - Eminem), ale i v dalších žánrech. Díky němu zní doprovod ještě̌ víc „tight“, více tepe než jen s osminami.
V dalších skupinách nedělíme doby na sudé hodnoty (osminy, šestnáctiny), ale na liché (trioly, sextoly). Příkladem třetí skupiny by byl klasický 6/8 doprovod používaný často v blues (Mannish Boy - Muddy Waters), rocku (Uprising - Muse) nebo swingový doprovod (In the Mood - Glenn Miller).
V poslední skupině je každá doba rozdělena na sextolu, nebo chcete-li, každá osmina na triolu. Často hrajeme převážně hlavní těžké doby, ale pod nimi cítíme rychlé trioly/sextoly, které celý feeling rozhoupou. Příklady najdeme v rockové hudbě (Rosanna - Toto), funku (Superstition - Stevie Wonders), reggae (No Woman No Cry - Bob Marley) a dalších, často progresivních žánrech.
Abych to shrnul. Každá skupina/rodina rytmů se liší podle toho, na kolik menších částí dělíte hlavní dobu (2 = osminy, 3 = trioly, 4 = šestnáctiny, 6 = sextoly). Téměř veškerá hudba, se kterou se zpoza bicích setkáme, se dá zařadit do jedné z těchto skupin. Pravděpodobně je každému z nás nejbližší jedna z nich, ale je třeba, abychom se i v ostatních skupinách, v ostatních druzích dělení/feelingu, cítili při hraní dobře a bezpečně se v nich orientovali. Cvičíte akcenty v osminách a triolách? Zkuste je hrát v šestnáctinách a sextolách. Jste si jistí při ghost notes v šestnáctinovém funky groovu? Zkuste to v reggae. Až začne váš kytarista hrát ve zkušebně osminky, zkuste je rozhoupat do triol. A pak to zkuste vysvětlit vašemu basákovi. :-)
Zajímavost nakonec: Existuje nahrávka ze zkušebny The Beatles, ve které řeší, jestli budou hrát svoji písničku I’ll Be Back v osminovém nebo triolovém dělení. Obě dvě varianty fungují, každá ale úplně jinak. Stačí jen změnit feeling, a jste na novém kontinentě hudebního světa. Přejeme vám mnoho štěstí v jeho objevování.
Video, ze kterého jsme dnes vycházeli, naleznete na YouTube pod jménem The 4 Most Important Drum Grooves na kanálu Drumeo. JP všechny doprovody, i to jak s nimi dále pracuje, samozřejměě zahraje a vše je hned ještě̌ jasnější. A mrkněte i na další jeho videa, stojí za to!
