Právě končí koncert celkem neznámé kapely. Přišli jsme dneska do klubu víceméně náhodou. Ale dostali nás! Muzika byla skvělá, kapela držela pohromadě a ten bubeník to bezvadně hrnul před sebou. Cítíme, že se tady odehrálo něco neopakovatelného. Zatleskáme, dopijeme pivánko, dojíme tatranku a jdeme domů. Ale není to škoda? Je, a velká! Protože pokud si ještě najdeme chvilku a překonáme ostych (to hlavně), tak bychom měli muzikanty povzbudit! Stačí klidně jen na ně zahalekat „bylo to super“, přijít k nim, prohodit pár slov. Zkrátka POCHVÁLIT!
Kolem nás je spousta skvělé muziky, hrané lidmi, kteří to, co dělají, milují a kteří do živého hraní umí dát kus sebe. Sami víme, že když dohrajeme koncert, tak jsme - pokud jsme do toho dali všechno - vyplivnutý, vyždímaný do morku kostí. A zároveň šťastní, že nám to dneska sedlo. A když na nás neznámá fanynka či fanda zahalekají, že „dneska to byla teda fakt pecka“, tak nám ke štěstí už nich nechybí. Tyhle momenty člověka nabíjí na hodně dlouhou dobu. Právě pro tyhle chvíle stojí za to se trmácet dvě hodiny autem na hraní a to všechno okolo.
Když se nad tím člověk zamyslí, tak si chvály moc neužijeme. Sem tam nás pochválí rodiče, když si po roce uklidíme v pokoji. Sem tam naše milá, když jí koupíme novou kabelku. A občas spoluhráči, když na zkoušce vystřihneme sólo bez chyby. Ale to je asi tak všechno. Proto když se setkáme s něčím (nebo s někým), co nám udělalo radost, nebojme se chválit. Většinou se bojíme někomu vyjádřit uznání jen proto, že to vnímáme jako podlézání nebo se obáváme, že toho druhého urazíme, či něco podobného. Ale ono to tak není! To nejjednodušší, čím se můžeme řídit, je náš prostý instinkt: Zkusme se vžít to kůže toho druhého a představme si, jestli by nám právě teď udělalo radost, kdyby nás někdo pochválil. Nebo by nás to naopak naštvalo. Jednoduché.
Tím neříkám, že bychom měli pořád chválit každého, koho potkáme. Ale když se setkáme s někým nebo s něčím, co nám udělá radost, měli bychom tomu druhému vyslovit slova uznání.
Zjistil jsem - pro mě docela překvapivě - že i hvězdy první velikosti jsou upřímně rády, pokud jim vyslovíme (relevantní) uznání. Tuhle zkušenost jsem udělal nejen s tuzemskými, ale i se zahraničními špičkovými muzikanty. Ne že bych chválil prostě proto, abych někomu lezl do zadku. Ale když se mi líbilo, jak basa jede s bicími, řekl jsem jim to. Když se mi líbilo, že kytarista hraje melodická promyšlená sóla místo posilovacích cvičení, řekl jsem mu to. A skutečně jim v očích zablesklo potěšení z toho, že to, co dělají, někdo ocenil.
Zkrátka s pochvalou je to jako s prací. Nikdo jiný to za nás neudělá!
PS: A jasně, že se to nemusí týkat jen muziky...
