Dnes jsme dali dohromady dvě techniky hry, z nichž každá má svůj nezastupitelný význam. Hra prsty zahrnuje velice širokou a specifickou oblast, ze které si přiblížíme pouze to elementární. Výhody? Vyhrání i těch pasáží, které lze trsátkem zahrát velmi obtížně, ba je to až nemožné (ne,
nebavíme se zde záměrně o repertoáru klasické kytary.) Dále můžeme jmenovat i velmi příjemný a bezprostřední styk se strunou - a tedy i vysokou míru kontroly tvorby tónu pravou rukou.
Někde mezi plusy a mínusy můžeme umístit rychlost hry, kdy jsou si prstové hraní (tedy s nehty) a trsátkové hraní přibližně rovna. A základním nedostatkem je rychlé obroušení nehtů. Používání prstových návleků je akceptovatelné v podstatě pouze v případech vyhratelnosti určitých pasáží a snahy uchránit si vlastní nehty. I když tak hrají mnohé osobnosti, nejedná se o převládající záležitost. Navíc použitím oněch návleků se tak dostáváme ke tvorbě zvuku jiným materiálem než prstem, nehtem.
Obecně se prsty pravé ruky v notovém písmu označují písmeny p (palec), i (ukazováček), m (prostředníček), a (malíček).
Příklad č. 1 ukazuje i nejběžnější rozložení prstů pravé ruky na strunách.
Poctivé trsátko - tímto termínem označujeme obecně techniku hry, kdy by se sice sekvence tónů dala zahrát hammeringy a pull-offy, ale zde se trsátkem poctivě vyhraje každý jednotlivý tón.
Výhody? Preciznost celé sekvence, konkrétnost a čitelnost.
Zápory? Rychlost při nezvládnutí této techniky, a tím pádem i čitelnost celé sekvence. Ha, ha.
Příklad č. 2 si tedy zkuste z hlediska zvuku zahrát nejdříve poctivým trsátkem a pak hammeringy, kdy v každé sextole se pravou rukou brnkne jen první tón. A porovnejme.
A nějakou osobnost? U hry prsty mne vedle Ritchieho Blackmora nejvíc tane na mysli Jeff Beck či Mark Knopfler, poctivé trsátko je hodně typické třeba pro Steva Morseho.
