Použití tabulatur není zdaleka tak jednostranné, jak by se mohlo na první pohled zdát. Pozorný čtenář si jistě pamatuje, že tabulatury byly vymyšleny především pro pražcové nástroje, ale to dnes nemusí být zdaleka pravidlem.
Po výhodách tabulatur začali totiž časem pokukovat i ostatní hudebníci, a aby nezůstali pozadu, jali se vytvářet vlastní variace tabulatur pro své nástroje. Jak už tomu tak v historii bývá, mnohé z nich se brzy ukázaly být naprosto slepými cestami vývoje, které neodolaly ani náporu času, natož konzervativizmu notového partu, a tak z těch, které se uchytily, můžeme jmenovat například tabulatury klavírní, bubnové, harmonikové, dudové, okarínové či varhanové.
První dvě jmenované, tedy klavírní a bubnové, si alespoň ve zkratce popíšeme, neb i když samy o sobě nejsou hlavní náplní článku, tak přece nechceme, aby nás taková tabulatura někdy zaskočila nepřipravené. Berte to spíše jako rychlý návod. Nebudu zacházet do zbytečných podrobností.
Klavírní tabulatura se, podobně jako kytarová, skládá v základu z linek. Ty zde ovšem neslouží jako znázornění strun, nýbrž jako oktávy. Všechny noty na dané lince se tedy hrají ve stejné oktávě a jsou předznamenány pořadovým číslem oktávy. Nyní se podívejte na níže uvedený příklad, ve kterém můžete vidět dokonce tři linky předznamenané číslem 4. Nenechte se zmást, důvod toho je prostý. Snad v každé skladbě je zapotřebí hrát v jednom taktu v jedné oktávě více tónů zároveň a toto vám poskytuje možnost, jak to zapsat. V některých tabulaturách pilní tvůrci přidávají poslední spodní linku předznamenanou písmenem b (b je zkratka anglického slova beats, v překladu takty), ve které jsou v pravidelných rozestupech očíslovány takty, aby bylo zřejmé časování, které vám pomůže lépe se v tabulatuře orientovat. To však uvidíte spíše zřídka než zpravidla.
Když už tedy máme nalinkováno, můžeme se podívat, co že je na té lince vlastně napsáno. Na linku se píší názvy not, a to tak, že základní noty jsou zapsány malými písmeny (tedy c, d, e, f, g, a, h) a zvýšené noty se naopak zapisují písmeny velkými (C, D, F, G, A což je tedy c#, d#, f#, g#, a#). Pro názornost uvedu jeden příklad.
John Lennon – Imagine
5|------------------|-------------------|
4|-g---g---g----b---|-a---a---a---a-A-b-|
4|-e---e---e----g---|-f---f---f---f-----|
4|---c---c---c----c-|---c---c---c-------|
3|-g---g---g----g---|-f---f---f---f-----|
2|------------------|-------------------|
O vhodnosti a použitelnosti téhle tabulatury bychom jistě mohli vést dlouhé a nekonečné hovory, ale my pokročíme dál.
Daleko zajímavější jsou totiž tabulatury bubnové, které nalezly, zejména s příchodem internetu, docela široké uplatnění a hudebnickou odezvu. I bubnovou tabulaturu tvoří v základu linky a značky. Každá linka v bubnové tabulatuře reprezentuje jeden typ bubnu, a proto je taky předznamenána zkratkou toho kterého bubnu. Můžete tudíž uvidět zkratky jako H nebo HH pro činely, B pro basový buben, S nebo Sd pro malý buben (snare) neboli šroťák, T, F, L nebo t pro tomy atd. Pro zkušenější bubenické oko by neměl být větší problém dané zkratky identifikovat i bez případné legendy v tabulatuře.
Na linky samotné se pak tedy píší konkrétní údery, které se většinou označují písmenky „x“ pro činely nebo „o“ pro velké bubny, malé bubny a tomy. Sem tam však narazíte na pilného tvůrce tabulatury, který si pohraje i se značkami pro údery, takže vám pak říká, i s jakou razancí máte udeřit, jestli hrát otevřený nebo zavřený činel, jestli máte po úderu činel chytit rukou atd., a to je pak zpravidla vysvětleno někde v legendě. Opět uvedu příklad, který snad řekne víc.
Metallica – Enter Sandman
C|----------------| |--------------X-|
S|----------------| |--------------o-|
t|----o-------o---| |----o-------o---|
T|--------------o-| |----------------|
F|o-o-o-o-o-o-o-o-| |o-o-o-o-o-o-o---|
B|o---o---o---o---|3x |o---o---o---o---|1x
