Po minulé exkurzi do arén s toreadory se opět přesuneme k našim šířkám. A to ke stupnici, která bývá opravdu hodně využívána. Dokonce do té míry, že ji můžeme řadit ke stupnicím nacházejícím se z hlediska improvizace rockové kytary na pomyslné druhé příčce za základními diatonickými řadami, stupnicemi jónskými a aiolskými. Koneckonců, vzhledem k první sólové figuře, tedy pro skladby mollové, se její běh nejlépe pamatuje - v podstatě jenom změníme jeden tón. Ale to až později.
Dórská stupnice, respektive dórský mód se odvozuje od druhého stupně základní durové stupnice, tedy jónské řady tónů. To znamená, že v případě C dur by se jednalo o sled tónů d, e, f, g, a, h, c1, d1. Už zde můžeme pohodlně vysledovat intervalové vztahy mezi jednotlivými tóny. A ty nám říkají, že jde o mollovou řadu tónů (všimneme si zde malé tercie, tedy tónu f), která se od základní mollové stupnice, tedy aiolské, liší velkou sextou, zde tónem h (mollová aiolská stupnice by zde měla malou sextu, tón b). Což když přeneseme do soustavy vztahů mezi stupnicemi, je vlastně tón z durové řady tónů. Můžeme tak tedy říci, že od tónu d k tónům g a a se jedná o stupnici mollovou aiolskou, od tónů g a a pak jde díky velké sextě o sled tónů durový mixolydický.
Takže když se budeme chtít dostat do tónin, ve kterých standardně uvádíme naše příklady, tak dórská mollová stupnice a moll je řada tónů a, h, c1, d1, e1, fchar11, g1, a1 (označení uvádíme již vzhledem k pozici na hmatníku v grafické příloze). Povšimněme si tedy půltónové vzdálenosti mezi šestým a sedmým stupněm - aiolská stupnice zde má vzdálenost tónu celého.
Z hlediska harmonie je pak vhodné k akordu Ami zařadit buď G dur (jako odkaz na mixolydický vztah k akordu A dur) nebo D dur jako přímý vztah k velké sextě v této jinak mollové řadě.
