Pokračujme dnes v naší malé exkurzi do světa zajímavých stupnic. A že harmonická stupnice patří mezi ty zajímavé diatonické řady tónů je nabíledni. Už jenom svou stavbou. Základní durová stupnice, jónský modus, má půltón mezi třetím a čtvrtým stupněm a pak mezi stupni sedmým a osmým. Převedeno do názvů not (připomínám jen nastavená pravidla, která jsme zmínili v úvodním článku), jde v A dur o sled tónů a, h, c#, d, e, fis, gis, a1. Což v řeči intervalů je pětkrát vzdálenost celého tónu a dvakrát vzdálenost půltónu. U harmonické stupnice je to jinak. Ta vznikne tím, že u jónské stupnice snížíme šestý stupeň. Tím vznikne řada tónů, kde jsou nejen tři půltóny, ale mezi šestým a sedmým stupněm vznikne vzdálenost tří půltónů. Jde tak o řadu tónů a, h, c#, d, e, f, g#, a1. Když ji srovnáme se základní durovou stupnicí, vidíme tak v tomto konkrétním příkladě, že jde o posun tónu z f# na f.
Takže kdybychom mohli vzhledem ke stavbě stupnic tento postup zobecnit, liší se harmonická durová stupnice od durové malou sextou.
A proč vůbec tento postup? Protože z hlediska harmonie se tak do durového běhu vnáší prvek mollové melodiky - v druhé polovině této řady tónů jde vlastně o harmonickou mollovou stupnici.
A jak je možné, že tedy mluvíme o durovém běhu, když plná polovina je vlastně mollová? Protože tercie, v našem případě tón c#, zůstává v obou případech velkou.
Z hlediska vzájemných vztahů stupnic jde tak o jakési vyrovnávání. Durová harmonická se hodí k mollové subdominantě (takže vztah akordů A - Dmi, tón f), naopak u mollové harmonické stupnice jde o vnášení durového prvku v zájmu durové dominanty (neboli souvislost akordů Ami - E, tón g#). Tento způsob je ale dřívějšího data.
