Jak se dozvíme v dnešním dílu, výška dohmatu (action) je v dosti značné míře individuální záležitost. A toto výsledné nastavení na té či oné konkrétní kytaře je taktéž ovlivněno řadou nejrůznějších faktorů. Minule zmíněné pohodlí při hře je jedním z nich, jako další z důležitých zmiňme správné „chování se“ zejména neopředených strun - drátů - při vytahování (bending). Při vytažení struny (např. h, dejme tomu třeba v patnácté poloze) by se „spolutažené“ struny měly opřít zhruba do poloviny bříšek prstů levé ruky a tak zůstat v neznělé poloze (tlumí se právě o prsty). Pokud bude dohmat moc nízký, může se stát, že nám některá ze spolutažených strun podklouzne a rozezní se spolu s vytahovanou strunou, což způsobí zpravidla nechtěnou disonanci (pozor, tento efekt se používá i záměrně - např. Zakk Wylde - pro dosažení určité zvláštní energie ve hře). A naopak, bude-li dohmat nastavený moc vysoko, může se stát, že nám prsty podjedou pod spolutažené struny a ty potom v podstatě jako by „drhnou“ prsty a nehty shora. Toto nastavení je do jisté míry dáno i „anatomií“ ruky, potažmo tedy hlavě sílou (tloušťkou) našich prstů.
Můžu uvést příklad přímo ze své praxe: Můj kamarád kytarista, který má na první pohled evidentně tenčí prsty než já (mám, řekl bych, takový střed :-)), když zahraje na můj nástroj, začnou mu při vytahování podjíždět prsty pod struny (druhý případ), tedy pro nastavení vyhovující jeho ruce by bylo nutno dohmat nepatrně snížit. A naopak, další kamarád kytarista se silnějšími prsty by jej potřeboval ještě o něco zvednout. Je to skutečně jeden z důležitých aspektů, který ovlivňuje výslednou „tvář“ a čistotu naší hry, protože vytahování při sólech je jednou z nejosobnějších stránek výrazu a feelingu každého hráče a mělo by znít vždy pokud možno co nejlépe.
Dalším z ovlivňujících faktorů pro nastavení může být celková dynamika a, řekněme, třeba jistá „agresivita“ naší hry, prostě jak moc do toho při hře „práskáte“. Pokud tedy hrajete spíše silněji, neměli byste mít dohmat určitě příliš nízko, jinak bude váš potah ještě více drnčet o pražce a bude to mít zcela jistě negativní vliv na čistý a přirozený atak a znělost vašich tónů. Spousta kytaristů se mylně domnívá, že hodně zkreslený zvuk zakryje veškeré tyto neduhy, jako je zrovna přílišné drnčení strun o pražce, ale není to až tak docela pravda. Kromě zkráceného sustainu přidává drnčení do zvuku ruchové složky, zejména při již zmíněném ataku tónů, který herní projev celkově „špiní“, na tenkých strunách (hlavně při sólech) to mohou být velmi vysoké „pištivé“ alikvoty, které pak mohou dělat sólovou hru zvukově „protivnější“, až nepříjemnou.
Zde tedy pár čísel získaných od mně známých zkušených kytaristů (uvádím pouze iniciály, jména vám nic neřeknou), naměřených ve dvanácté poloze od horní plošky pražce po spodní část struny, a jak vidno, skutečně jdou vypozorovat značné odlišnosti, a to i na vlastních nástrojích!
Můj nástroj č. 1: E - 2,2 mm, e1 - 2,3 mm, můj nástroj č. 2 (scalopy): E - 1,6 mm, e1 - 1,5 mm, můj nástroj č. 3: E - 2,4 mm, e1 - 2,1 mm, J. J. N.: E - 1,6 mm, e1 1,2 mm, M. S., nástroj č. 1: E - 2,4mm, e1 - 3,0 mm, nástroj č. 2: E - 2,5 mm, e1 - 2,45 mm, T. N. K.: E - 1,5 mm, e1 - 2 mm.
Příště si dané téma dokončíme.
