Takže dejme tomu, že máme natažené nové struny a přichází v diskuzích často propíraný zlomový bod a současně prostor pro „lidovou slovesnou tvorbu“ - tzn. vznik některých zavedených fám a mýtů. :-) Tou hlavní je letitá povídačka o tom, jak dlouho se usazují nově natažené struny, než se ustálí jejich ladění. Údaje z nejrozmanitějších „pramenů“ se různí - týden, čtrnáct dní, měsíc, ale i dva měsíce... Přátelé, rozum do hrsti, kdyby to byla pravda, tak někteří muzikanti (a znám jich ze své praxe hned několik), co mění potah přímo před koncertem, by vlastně hráli na permanentně neusazené struny. I já jsem často měnil a měním struny přímo před hraním - cca dvě až tři hodiny například.
Pravda je tedy taková, že struny se nám usazují přesně tak dlouho, jak jim to my - uživatelé - dovolíme. Po správném natažení a navinutí (viz minulý díl) je tedy za ně třeba doslova a do písmene tahat tak dlouho, dokud se nepřestanou povolovat. Přičemž není opravdu nutné se nějak extra bát - jednoduše pravou rukou struny chytíme a pořádně za ně silou taháme (viz foto). Spousta věci neznalých hráčů vyjadřuje v tomto bodě obavu z možného prasknutí struny. Je pravda, že se mi už při takovém „předváděcím potahovacím cvičení“ (a na cizí kytaře :-)) asi jednou stalo, že nějaký, zřejmě ale již starší, kousek skutečně praskl, ale to byla opravdu spíše výjimka, struny jsou v takové situaci vystaveny zhruba něčemu podobnému jako při standardním tahání (bending) při hře. U této problematiky se mi vždycky vybaví jedna vtipná příhoda s mým kolegou, který se mi takhle jednou přišel pochlubit s nedávno zakoupeným starším Fenderem Stratocasterem. Jal jsem se tedy kytaru po zapojení standardně „rockově projíždět“ - všechny běžné techniky, včetně zmíněného tahání o tón, či jeden a půl tónu, široce provibrovaných flažoletů apod. Po chvilce této (pro mě docela běžné) „dramatičtější“ hry byla kytara ihned dost rozladěná, většina strun se povolila (problém, co řešíme - „nepotahaný“ a neusazený potah). „Nemáš potahané struny, víš to?“ říkám kolegovi se situaci uklidňujícím úsměvem, jelikož v jeho výrazu se již zračilo jisté zděšení. „No jo, ale já na to takhle vůbec nehraju,“ byla jeho odpověď. :-)
Věřte, že ať již hrajete jakýmkoliv způsobem a stylem, usazený potah by měl být jakousi stálou samozřejmostí a konstantou pro další bezproblémový provoz a celkové ladění nástroje. Co se týká zamykacích mechanik Floyd Rose, tak minule zmíněné horní zámky přitahujeme taktéž až poté, kdy máme výše uvedeným taháním potah ustálený a jednotlivé tóny v ladění již neklesají. To samé potahání bychom měli dělat také kdykoliv při běžném ladění, povolujeme-li strunu intonačně směrem dolů. Stává se totiž, že při povolení ladicím kolíkem zůstane lehce zadrhnuta v běžném plastovém nultém pražci (u kytar, které ho mají) a při následném vytažení (bending) při hře či razantnějším úderu pravačkou se povolí a podladí - tím pádem již neladí. Obecně všem napříč věkem a hráčským schopnostem doporučuji struny takto protáhnout před každým celkovým běžným laděním podle elektronické ladičky, kterému se budeme samostatně a detailně věnovat v některém z dalších dílů. Obecně je pak vhodné si ke kytaře vytvořit „příruční montážní sadičku“ potřebného nářadí, která obsahuje navíjecí kličku (prodává se i elektrická - např. Power Peg od Ernie Ball), potřebné inbusové klíče, zaštipovací kleštičky, šroubováčky příslušných velikostí, čisticí a lešticí prostředky apod. a kterou budeme při výměnách potahu vždy používat. Příště pokračujeme v seřizování a nastavení.
