Takže minule jsme důkladně vyčistili hmatník a kytaru vůbec, adekvátně promazali kovové pohyblivé součásti a dnes se tedy pustíme přímo do samotné výměny strunného potahu naší kytary. Na první pohled by se zdálo, že tuto činnost bez problémů zvládne naprosto každý, to zajisté ano, ale přece jen jsou zde taktéž jistá úskalí a často opakované chyby, se kterými jsem se častokrát setkal a kterým se budeme snažit vyhnout.
Před natažením je většinu strun nutno kleštičkami zkrátit, vyrábějí se pro různé účely se značnou délkovou rezervou, a kdybychom chtěli, zvláště u basových (opředených), navinout celou tuto délku na ladicí kolík, vznikla by na něm obrovská nevzhledná „bakule“ bez jakékoliv pravidelnosti návinu. Kdysi jsem v nějaké kytarové škole četl zvláštní poučku o tom, že se struna nesmí nikdy na konci zaštipovat, že se pak ihned „rozmotá“. No, já celý život struny zaštipuju (a myslím, že i drtivá většina hráčů), dělejte to klidně na moji zodpovědnost. :-) Pouze je potřeba správně odhadnout, jakou si ponechat rezervu, struna by měla mít určitý „průvěs“, aby nám u těch opředených vyšly tak dva až tři závity na kolík, pozor zejména na přílišné zakrácení! Navíjíme vždy pod prostrkávací (či dolů zasunovací) otvor z vnitřní strany kytary, většinou je to přímé vedení struny ke kolíku. Co se týče optimálnosti návinu, vždycky si vzpomenu na „koupelnovou“ fotku kapely Metallica s Jasonem Newstedem s vystrčenými krky kytar dopředu, kde byly krásně vidět přímo ukázkově navinuté struny (dva až tři závity a zaštípnuté konce). Pokud jste příznivci trčících cancourů (dřív se mi to líbilo třeba na dvanáctistrunné kytaře Petra Rezka v televizi :-), pak stačí strunu prostrčit a začít prostě navíjet až dál. Pokud ale můžu doporučit, tak tato „okrasa“ přináší spíš problémy, jako třeba trhání čalounění kufru, popíchaní spoluhráčů :-) nebo nežádoucí záznějové zvukové efekty např. při nahrávání ve studiu, kde vás často okolnosti donutí tyto „ozdoby“ stejně ucvaknout.
Navíjet můžeme začít od basové struny E, já to tak dělám už roky, ale nemusí to být přímo pravidlem, pokud jste zvyklí naopak od tenkého „éčka“, můžete. Podle typu kobylky správně prostrčíme konec (strat a kobylky se struníkem tune-o-matic) a až na skutečný doraz protáhneme, při „tvoření navíjecí rezervy“ zkontrolujeme, zda není struna někde zaháknutá, např. pod kobylkou, za šroubem apod. V případě mechaniky typu floyd rose krátce uštípneme zakončovací váleček a strunu vložíme nadoraz směrem dolů k přitlačovacímu tělísku příslušného kamene. Dotahujeme s citem středním tlakem prstů na šestihranný inbusový klíč, tak aby struna byla dobře fixovaná, ale současně abychom po pár výměnách nezničili závity příslušných šroubů (zvláště u levnějších neznačkových mechanik se přílišná síla opravdu nevyplácí). Struny navíjíme se sundanými horními zámky (pro ty, kteří si nejsou jisti, kam jednotlivé segmenty patří, tak si je položte na stůl přesně tak, jak byly situovány na kytaře), teprve až po úplném navinutí zámky správně nasadíme zpět, ovšem ještě neutahujeme. U „drátů“ si můžeme kvůli síle struny dovolit závitů o něco víc, ovšem není to nezbytně nutné, do čtyř závitů by to i zde mělo naprosto dostačovat. Tady jen pozor na zamykací mechaniky, kde se většinou protažená struna jen rukou napne, uzamkne se šroubem v mechanice a pouze naladí s návinem např. čtvrt až půl závitu. Výrobci (např. Fender) tady ještě doporučují dodržet „startovní polohy“ natočení kolíků vztažené k pomyslnému hodinovému ciferníku, kdy je krk kytary jeho svislá osa. Více o výměně zase příště.
