V minulém dílu jsme započali téma elektromagnetických snímačů v elektrických kytarách a vzpomenuli jsme pár nejznámějších světových a tuzemských výrobců. Na tomto místě bych se chtěl na chvilku zastavit a zkusit jemně vyvrátit jeden z domnělých mýtů, který u některých hráčů převažuje a úspěšně se šíří. Častokrát jsem slyšel větu: „Dej si tam DiMarzio, to je lepší než Seymour Duncan,“ nebo obráceně atd. Přátelé, je to, jako byste řekli, že obecně BMW jezdí líp než třeba Mercedes. Drtivá většina firem vyrábějící snímače nabízí samozřejmě spoustu rozličných modelů - singlů, humbuckerů, typů s rozdílným typem magnetu, korekčním nastavením (basy, středy, výšky) a výstupní hlasitostí atd., porovnávat bychom tedy měli vždy modely právě s podobnými vlastnostmi. Zjednodušeně řečeno, jedna firma vyrábí zcela jistě podobný typ a model jako firma druhá, tedy alespoň co se technických dat týče. Dá se tedy předpokládat, že i výsledné produkty by si v tomto případě měly být zvukově podobné. Důkazem jsou i kytaristé, kteří přešli od jedné známé firmy k druhé a jejich zvuk se de facto téměř nezměnil. Z poslední doby např. Yngwie Malmsteen (přechod od DiMarzia k Seymour Duncanu).
S uvedenými fakty souvisí taktéž věc druhá, a sice ta, že stejný snímač se může v různých nástrojích chovat zvukově jinak. Potvrdí vám to nejeden kytarista a kytarový technik, i já sám mám nejednu takovou zkušenost. Např. jeden stejný humbucker jsem zkoušel (v poloze u kobylky) v kytaře Fender s vintage tremolem, kde se zvukově projevoval až nepříjemně ostře, následně s jiným nástrojem s tremolem Floyd Rose si neskutečně sedl a zvukový projev byl takřka bez připomínek. Právě např. typ použité kobylky má výrazný vliv na celkovou barvu zvuku nástroje jako celku, obecně se ví, že např. zmíněná vintage kobylka, kde se struny prostrkávají zespoda přes blok tremola a následně se lomí přes kobylkové kameny, přidává zejména vysoké frekvence a alikvoty. Naopak zmíněná mechanika Floyd Rose díky své konstrukci zpravidla vysoké frekvence tlumí. Dále se na zvuku zcela jistě podílí materiál těla, krku a hmatníku, a vůbec všechno, co vytváří jemné nuance celkové mozaiky vibrací, která se následně přenáší na snímač a určuje tak barevně-zvukový charakter toho daného nástroje. Spousta hráčů se „spokojí“ se snímačem, který měli jako první instalovaný ve své kytaře a situaci příliš neřeší, jiní laborují a zkoušejí, který model jim vzhledem ke stylu hudby, který hrají, bude nejvíce vyhovovat. Já patřím zřejmě do oné druhé skupiny, když jsem totiž nedávno počítal, kolik modelů snímačů se mi „vystřídalo“ u kobylky mého Stratu z roku 1996, došel jsem k číslu 6. :-)
Příště dále pokračujeme v tématu snímačů a jejich správného výběru do konkrétného nástroje.
