I když máme prázdné struny správně naladěné za využití doporučených postupů uvedených v minulých dílech, nemusíme mít ještě, co se týče celkové intonace, zcela vyhráno. Spousta hráčů při ladění totiž nejen „brnká míň“, jak jsme se zmínili dříve, ale i „míň mačká“. Setkal jsem se s tím osobně nesčetněkrát při nahrávání ve studiu (hráč většinou sedí v režii, zatímco jeho aparát hraje v nahrávací místnosti čili je pod přímým dohledem :-)), při samotném procesu ladění všechno sedí, jak má, ovšem jakmile se pustí skladba a hráč se dostane do „ajfru“, začne např. víc mačkat, protahovat struny nahoru nebo dolů, hrát silněji pravačkou, výsledkem toho všeho je, že celková intonace směřuje nahoru. Bývá to často problém i baskytary, kdy prázdné struny ukazují „v klidu“ na ladičce přesný údaj, ale při následné hře, kdy se dotyčný muzikant opře trsátkem např. do tónu A v páté poloze na E struně (spojitá hra osmin nahoru a dolů trsátkem), ukazuje ladička v tu chvíli údaj, který je znatelně nad tónem. Jak si tedy v těchto případech poradit a pomoci?
První věc se týká již taktéž v minulých dílech zmíněného tématu - správného ladění v oktávách. Při takovýchto tendencích muzikanta nadlaďovat si pohlídejme, aby oktáva nikdy nesměřovala nad tón, ale buď přesně nebo spíš i malinko pod. Přičemž je nutno aktuálně pohlídat, aby byl při ladění na ladičce použit stejný stisk struny používaný následně při hře - čili řekněme ten „aifrový“. :-) Druhá věc, jak si v těchto situacích poradit, je lehký, ale praktický fígl: Nelaďme hlubokou strunu E (tedy tu, které se to nejvíc týká), ať již na kytaře či baskytaře, přesně na nulu, ale nechme ji malinko a nepatrně pod tónem. Touto radou (a jistě jsem ji původně nevymyslel já :-)) jsem za dobu své aktivní hráčské a studiové činnosti stihl „nakazit“ mnoho muzikantů, kterým v daných situacích téměř bez výjimek pomohla, a podle informací, které se ke mně dostávají, ji používají dodnes. Toto „opatření“ nám ve značné míře pomůže eliminovat jak „silnomačkací“ neduhy hráčů, tak razantní údery pravačkou při hře. Určitě vyzkoušejte! ;-)
Zkusme se taktéž na chvilku pozastavit nad elektronickými ladičkami samotnými. Hodně lidí dnes používá základní - klipsové - typy, které ovšem nemusejí být úplně tou správnou volbou. Většina levných modelů slouží pro, řekněme, jakés takés hrubé naladění. Tyto ladičky mívají totiž často poměrně „řídký rastr“ stupnice, jednoduše řečeno, pohneme kolíkem, často i slyšíme změnu, ale dotyčná levná ladička ukazuje stále to samé. I mezi levnými modely se najdou výjimky, které fungují docela slušně (např. Korg PC-1), jinak ovšem vřele doporučuji, zvlášť v případě těch klipsových, vytáhnout z kapsy trochu víc než tři čtyři stovky. Obecně slušně fungující a používané jsou pedálovo-krabičkové modely (TC Electronic Polytune, Boss TU-3 apod.) v ceně kolem dvou tisíc korun, dále pak přehledné rackové verze, pokud chceme jít ještě do vyšších cenových hladin, nabízí se třeba stroboskopické modely, kterými proslula např. značka Peterson. Příště ještě něco o ladičkách a taktéž si uděláme takové shrnutí správných ladících postupů.
