Posledně jsme se zabývali nastavením zvuku v Sibeliovi a dopracovali se k několika variantám - od uživatelsky nejjednoduššího použití vestavěných zvuků (to ale není v nižších verzích) až k nastavení systému pro využívání vlastních zvuků a bank. Tím bychom tedy měli první, zato však velmi podstatný krok probrán a pojďme směle dál.
Jestliže máme vyřešen zvuk (záložka playaplayback devices), můžeme si v dalším kroku nadefinovat partituru. Otevřeme-li si nový soubor, budeme už ke všemu postupně navedeni. Volba vlastní sestavy na čistý list (blank), anebo výběr z už připravených souborů - od sólo klavíru přes smyčcový kvartet, dechový ansámbl až k velkému současnému symfonickému orchestru. Chceme-li definovat vlastní, vybíráme z několika kategorií (orchestrální, jazzové a jiné nástroje) a jejich dalších podskupin (dřevěné, smyčcové, žesťové, bicí nástroje, vokály apod.). Z tohoto výběru si v okně napravo poskládáme svoji sestavu, anebo lze postupovat obráceně - zvolit nějaký standardní ansámbl, který už je nadefinován a buďto z něj některé nástroje odebrat (delete from score), nebo některé přidat (add to score), případně a začasté provedeme obojí. Upozorňuji, že Sibelius řadí nástroje do partitury standardním způsobem (nahoru dřeva, pak žestě, pod to bicí, dolů smyčce) a pokud leží někomu na srdci jiné pořadí, může party přeházet pomocí čudlíků move up/down.
Máme-li navoleno, určíme v dalších krocích (nexta) typ písma, metrum a tempo, tóninu, titul a skladatele, textaře, popřípadě jiné informace, které mají stát v záhlaví partitury (například zvláštnosti, týkající se notového zápisu) a tím je definice partitury u konce. Není však nutno bát se, že jsme na nějaký inštrument zapomněli, pokud se rozhodneme v průběhu práce na kompozici cokoliv přidat, je to možné stejně dobře, jako cokoliv odebrat.
Nyní tedy finišem dokončíme a můžeme začít se psaním not (a pauz - ty jsou někdy účinnější, než sebevíce not, u některých skladatelů by jich mohlo být mnohem, ale opravdu mnohem více, až úplně nejvíce...) a také dalších znaků, které obohacují pustý notový zápis o různé finesy, jako jsou tremola, glissanda, sforzanda, frulata, ozdoby nejroztodivnějších typů, pokyny ku hře smyčcem, prsty, trsátkem, nohou, nosem či jinými údy nebo pahýly.
(Už jsem se zmiňoval o tom, že Sibelius umí provádět dynamická, artikulační a jiná znaménka, která se nalézají v notovém zápisu. To je velmi dobrá věc a zdaleka ne všechny notační programy toto dovedou. Domnívám se, že právě tato vlastnost opravňuje k tomu, aby notátor mohl plnohodnotně být nazýván i sekvencerem. Vždyť i ty nejprimitivnější sekvencery umí posílat data, vztahující se k dynamice. Provedení není ovšem vždy docela podle našich představ - zesílení z piana do fortissima během krátké fráze není dost odstupňované, arpeggia jsou příliš rozvláčná a jistě narazíte na dosti dalších momentů, kdy zvuková realizace notového písma nebude odpovídat vaší představě. Většinou se ale dá Sibeliem nabízené provedení přijmout, byť se nějak liší od výchozího nápadu. Často je to i lepší, což se dá nejlépe poznat s odstupem a jistou dávkou sebekritiky a otevřenosti).
Pro psaní not slouží numerická klávesnice. Buďto skutečná, coby součást klávesnice počítače, anebo virtuální na monitoru, která se ovládá myší. Touto cestou volíme notové délky a písmeny - A, B (to je u nás tón H), C, D, E, F, G - zadáváme výšku noty. Tu můžeme šíbovat o půltón šipkami, o oktávu pomocí Ctrl a šipky. Také můžeme zadávat noty po MIDI ve režimu step, anebo nahrávat naživo (o live recordingu bude řeč příště). Na numerické klávesnici se dají přepínat funkce, takže tu nalezneme i přírazy, tremola a krom dalšího i posuvky nejen půltónové. Jsou tady totiž čtvrttóny, které prakticky čtvrttóny (50 centů) být nemusí. Aby Sibelius provedl mikrointervalový zápis ve zvuku, musí to nejprve spočítat, a to se spustí funkcí quartertone playback. Ano, implicitně jsou nastaveny přesné čtvrttóny, ale program se vždy zeptá, jaký interval má vlastně propočítat. Zadává se to pitch bendem, nelze tedy na jednom MIDI kanálu mít netemperované intervaly, vždy jen mezi dvěma či více různými kanály. Zato však lze každý takt nebo i kratší úseky spočítat různě. Poněvadž celou dráhu pitch bendu dělíme na 128 stupňů a ta měří dva celé tóny (tedy celkem velká tercie je 400 centů), zjišťujeme, že mikrointervaly v Sibeliovi jdou nastavovat po jednotkách, zvících 3,125 centu. To je relativně malý krok, na ošizení sluchu jakžtakž stačí, ale k dokonalosti to má daleko. Pokud nemá například čistá kvinta přesně 701,955 centů, vždy se dá slyšet fázově nesourodý ruch, který vytváří cosi jako tremolo. Ale nebuďme puntičkáři. Chvála Pánubohu za ty možnosti. (A čertovi díkes za to, že je zvědavej...)
