Kolektivní hry bez míče
... ale se saxofonem.
Dnes nás, přátelé, čeká možná poněkud experimentální, možná i zábavná kapitola.
Na základě svých zážitků z loňské pražské jazzové dílny jsem se rozhodl sestavit níže přiložená dvě cvičení. Inspirací pro mne byl postup lektora saxofonu Jean-Baptista Rehaulta.
V podstatě se jedná o velmi jednoduchý způsob, jak strávit část odpoledne, sejdeme-li se alespoň dva, kteří si chceme zahrát. Zvolíme si harmonické schéma (nebo rovnou písničku), jeden hraje doprovod a druhý sólo (a střídáme, podobně jako při tenise). Je třeba ale mít na paměti několik detailů.
Doprovodná (ne-li dokonce "basová") linka by měla být vytvořena a provedena tak, aby poskytovala našemu partnerovi dostatečný prostor. Týká se to jednak počtu not (viz př. 1), ale hlavně dynamiky. Sólista by měl naopak doprovázejícího hráče poslouchat a s jeho linkou spolupracovat. Pokud nastanou ideální podmínky, může vzniknout hudba i v duu.
Zatímco př. 1 je postaven na profláklé hitovce Stand by Me a měl by být hrán "rovně", př. 2 je klasický bluesový shuffle (tzn. že osminy by měly swingovat) pro tři saxofony. Sólista a basista zůstávají, přidává se střední hlas, využívající tzv. guide line. To znamená, že vybírá z akordů tóny, které by pro ně měly být charakteristické. U septakordů to je kromě tercie (udává, jestli je akord durový nebo mollový) také septima (udává, jestli je akord dominantní nebo má jinou funkci). Je zvykem, že guide line je poskládána tak, aby mezi jednotlivými tóny byly co nejmenší skoky. Pro zajímavost přikládám př. 2a, kde je pro doprovodnou linku výchozím bodem septima akordu (tuto možnost jsem pro naše cvičení využil), a př. 2b , kde je výchozím bodem tercie (to kdyby k nám ještě někdo přibyl).
Z guide line můžeme vyjít např. i v situaci, kdy na nás, ubohé dechaře, pokřikují ostatní spoluhráči: "Tak si tam něco rychle vymyslete!!!"
Příjemnou zábavu i po hraní!
... a pište, já rád čtu...
