Kolegové a přátelé, dnes nás čeká poslední část stručného úvodu do problematiky bluesové improvizace.
Na řadě je blues mollové
Možná se vám bude zdát, že to tu pitvám až zbytečně. Na to bych řekl jediné: Blues není nic jednoduchého. A navíc si na mollovém blues můžeme ukázat několik zajímavých teoreticko-praktických fíglů. Ale pěkně jedno po druhém.
Blues mollové je opět dvanáctitaktová forma, jejímiž hlavními oporami jsou základní harmonické funkce (tonika, subdominanta, dominanta). Osobně jsem se v bigbítu setkal s harmonickým schématem, které jsem si dovolil předložit vám na obr. 1. Schéma na obr. 2 je využívanější v jazzu a jím ovlivněné muzice, teoreticky vzato je "věrnější tónině" (neboť tónina je zde e moll, tedy subdominanta Ami. C7 z prvního příkladu je subdominanta z G dur, což je s e moll tónina příbuzná nebo také "paralelní". Ach ta byrokracie...). V obou příkladech jsem uvedl dominantu durovou, ale jsou i takové případy (jako třeba Ray Charlesovo I Belive to My Soul), kdy může být mollová, což opět více vyhovuje tónině. Výchozí stupnicí pro naši improvizaci nechť je stupnice e moll.
Akordy, které na nás mrkají ze závorky, se dají využít jako možná harmonická obohacení...
Nu, věřte nebo ne, to je teprve začátek...
Pozastavil bych se nad dvěma situacemi:
C7 v prvním příkladu: Abychom v sóle zachovali ráz tóniny, ve které se pohybujeme, a zároveň se nehádali se znějícím akordem, doporučoval bych zkusit využít služeb stupnice lydické s malou septimou (obr. 3a). A sice proto, že obsahuje tón fis jako tónina e moll a také bb (nebo-li hes), které je zase obsaženo v akordu.
B7 (nebo-li H7): Zde bych zkusil experimentovat se stupnicemi e moll melodická a e moll harmonická (obr. 3b), hranými ovšem od tónu b (myslím h). Obě obsahují jak tercii a septimu zmíněného akordu, tak i tóny z e moll, které nám v kombinaci s akordem vytvoří pěkné tenze. Malá nona od základního tónu akordu nám totiž u dominanty nevadí, bývá dokonce často i doporučována značkami. Opravdu.
No ale, namítnete možná, kde je vlastně to blues? Co blue tóny?
Máte pravdu.
Funkci blue tónu v mollovém blues má snížená kvinta. V sólech velkých mistrů se navíc setkáme i s přítomností velké sexty (v našem případě tedy tón bb, resp. c#). Z touhy po systému bychom si mohli sestavit třeba takovouto stupnici (obr. 4)...
A aby toho nebylo málo, můžeme si zkusit (za)experimentovat s tóny, které máme vysloveně zakázané. V kapitole o durové stupnici jsem vysvětlil (doufám), čemu se říká v hudební teorii průchod a průtah. Zkuste si schválně, jak zní průtah a průchod přes velkou tercii v mollovém akordu (obr. 5 a 6). Nemám to ze své hlavy, odkoukal jsem to od Boba Malacha Boba Berga (dej mu Pánbůh věčnou slávu)...
No a teď už jen tradiční konec - dvě dvanáctky, harmonicky mírně odlišné (obr. 7). Komu by se to mnou navrhované sólo nezdálo, nechť se obrátí na desky Stanley Turrentina, Lou Donaldsona nebo rovnou Charlieho Parkera. Já to tak dělám pořád...
Mějte se krásně a klidně se mi ozvěte...
