Durová stupnice
Velevážené obecenstvo, v minulém vydání jsme se zabývali durovou pentatonikou - proč se tedy rovnou nepodívat na durovou stupnici, která má jen o dva tóny víc.
Jako základ pro cvičení improvizací nám opět bohatě postačí krásná Bláhová - např. v E dur (obr. 1 - snad nikoho nezmate akord B, já se totiž H odnaučil; jestli to pro někoho bude problém, klidně si to přepište...).
Protože uvedené akordické schéma představuje vlastně základní harmonické funkce v tónině E dur (plus šestý stupeň), můžeme z toho logicky odvodit, že pro výběr tónů nám postačí stejnojmenná stupnice (obr. 2).
Rád bych nastínil dva způsoby práce s durovou stupnicí:
Ten první je (díky G. Russellovi a M. Davisovi) propagován zejména v jazzu, používá se v klasické hudbě, ale nemusíte se ničeho bát - modální improvizace je stejně těžká jako každá jiná. Jak už jste si mohli přečíst v prvním díle mého seriálu, durová stupnice hraná od jiného než základního tónu je nazývána "modem" (od slova "modus"), díky středověké církevní hudbě mají tyto mody svoje jména. My si tedy můžeme odvodit, pro začátek, že nad akordem E lze hrát modus E jonský (tzn. zcela běžnou E dur), nad Cismi modus Cis aiolský (ten zase známe jako cis moll aiolskou), nad A zase nám vyjde A lydický a nad B zase B mixolydický. Jinými slovy (tak jsem na to šel třeba já) - můžeme hrát pořád E dur.
Samozřejmě, hrozí nám určité nebezpečí - a sice nebezpečí disonancí, kterých je lépe se ze začátku vyvarovat. Konflikty nám bude provokovat zejména tón a, pokud ho neopatrně umístíme nad akord E či Cismi (ano, tušíte správně, vyrábí nám nepěkné věci v kombinaci s tercií či kvintou těchto akordů); také na nás ze zálohy číhá tón e, na který si je třeba dát pozor při akordu B. Nepropadejme panice, pokud z těchto tónů včas uskočíme k tónům dalším, vytvoříme tím průtah (pokud je "škůdce" na těžké době - obr. 3a) nebo průchod (to když je "záškodník" na době lehké - obr. 3b) a vše bude podle zákona. (Sedlácká rada: Stačí na těchto tónech nekončit...)
Můžeme si také pomoci mody, které do E dur nepatří. Pokud v cis aiolské zvýšíme problematické a o půl tónu, vznikne nám modus Cis dorský, který patří do B (H) - dur, ale zní pěkně (obr. 4). Když totéž a zvýšíme v E dur, vznikne nám modus E lydický, který patří také do B (H) dur a také zní hezky...
Mějme ale, při vší té teorii, u cvičení na paměti, že důležité je i to, jestli hrajeme melodii s aspoň přibližnou hlavou, patou...
Druhý způsob jsem odkoukal od kytaristů (zvláště od Davida Gilmoura):
V durové stupnici můžeme sestavit od každého tónu nějaký trojzvuk (obr. 5a). Zatímco náš kolega hraje na harmonický nástroj tu starou táborákovou odrhovačku, my si můžeme zkoušet, jak zní kombinace těchto trojzvuků hraných všemi směry. Pro lepší představu přidávám obrázek 5b... A zase: Důležitá je melodie, umístění pomlky i zpětná analýza toho, co se nám při hraní povedlo. Já a Hurvínek si to představujeme takhle: (obr. 6).
Tak. Děkuji za trpělivost, ozvěte se, pokud si myslíte, že jsem na něco zapomněl, a mějte se bezvadně!
Příště nás čeká blues...
