Pojďme si nalít čistého vína. Ano, vytvořit nahrávku, ve které jsme každý nástroj nahráli či naprogramovali sami, nás může naplňovat pýchou. Přesto však musím dát za pravdu tvrzení, které jsem četl někde na internetu (omlouvám se, nedokážu ocitovat zdroj): hudba je jako sex - sám se sebou je to fajn, ale ta pravá zábava začne, když to provozujete s někým jiným. Z tohoto důvodu není ideální, když hudbu tvoříte pouze „sami doma“. Ne vždy je ale možné či praktické sejít se s několika dalšími muzikanty a nahrávat všechno hezky „naživo“. To přece ale nemusí znamenat, že jsme odkázáni sami na sebe. Nejrůznější výdobytky moderní doby s internetem v čele nám umožňují spolupracovat na hudebních projektech na dálku. A přestože trvám na tom, že nic nedokáže nahradit komunikaci tváří v tvář, dálková spolupráce na nahrávkách může být docela zábavné dobrodružství. Pojďme se zamyslet nad tím, na co musíme dávat pozor, pokud chceme takto pracovat.
Většina z toho, co vám v této oblasti poradím, je tak nějak logická. Protože je ale tento seriál určen především začátečníkům v oboru, nebude na škodu, pokud si některé tyto (pro mnohé evidentní) věci řekneme černé na bílém. Nejdůležitější je, v každém případě, dohodnout se na společném formátu. Ideální je, pokud budou všichni zúčastnění pracovat ve stejném DAW softwaru (např. Pro Tools, Cubase, Logic atd.). V takovém scénáři si můžou spolupracující hudebníci vzájemně posílat tzv. „projekty“ - soubory, z kterých daný program vyčte vše potřebné včetně poměrů hlasitostí, efektů apod. Ani tehdy však nemusí být vyhráno. To, že všichni nahrávají např. v Cubase 5, nemusí znamenat, že všichni používají stejné plug-iny. Ty mohou být někdy pro zvuk zásadní, ale nemůžeme si být jisti, že je mají všichni naši spolutvůrci nainstalované. Proto je mnohdy lepší, když raději stopy, které posíláme kolegům, takzvaně „vyexportujeme“. To znamená, že je převedeme do jednoduchého zvukového souboru (např. formátu wav). Pokud stopa alespoň trochu funguje i bez efektů, nechte si je až na stádium mixáže, přeci jen je to „bezpečnější“. Výjimkou jsou pouze party, které bez efektů jednoduše nedávají smysl. Tato metoda řeší i situaci, kdy kolegové používají jiný software - posíláme-li soubory ve formátu wav, může nám být jedno, v jakém programu budou naši přátelé pracovat. Po kompresních formátech sáhněte pouze tehdy, pokud není zbytí (např. když nízká rychlost připojení způsobuje, že se velké soubory nahrávají neúnosně dlouho).
Znamená to tedy, že pokud part exportujeme do wav, nemusíme se o nic starat? Ne tak docela. Omlouvám se, pokud tím urážím vaši inteligenci, ale raději zmíním i zdánlivě samozřejmé věci. Mezi ně patří nutnost domluvit se na vzorkovací frekvenci (např. 48 kHz) a bitové hloubce (např. 24 bitů). Pokud náš hardware neumožňuje nahrávat v dané frekvenci/bitové hloubce, není to konec světa, jen je potřeba výslednou nahrávku do správného formátu převést. Dále je potřeba se domluvit na jedné ze dvou věcí - buď na tempu (např. 120 bpm) nebo na „řídící stopě“ (pokud s metronomem nenahráváme - např. se dohodneme, že se budeme řídit akustickou kytarou), aby ostatní party rytmicky „zařezávaly“. Dále je při exportu vždy nutné ujistit se, aby všechny soubory začínaly „od času nula“. Jedině tak bude snadné je na ostatní party „nasadit“. Posouvání se souborem doprava a doleva, abychom to rytmicky trefili, opravdu není zábava. Pokud dodržíte tato jednoduchá pravidla, může být spolupráce na dálku velmi zábavnou a ovoce nesoucí činností. Když do toho, co děláme, někdo jiný vnese kus sebe, je to v drtivé většině případů ku prospěchu věci. Jak říkám - jako v sexu.
