Přátelé, máme tu další číslo Muzikusu a mně dochází, že většina doporučení, která vám předkládám, mají povahu výzvy k umírněnosti. Ono je toho totiž opravdu hodně, co se dá přehnat. Komprese, stříhání, dolaďování a spousta dalších věcí. Skoro by se mohlo zdát, že tvrdím, že nejlepší nahrávka je umírněná a opatrná. Hlavně to ne! Pamatujete si, jak jsem v předsevzetích varoval před „hudebním smogem“? Ten má často na svědomí opatrnost a spoléhání se na osvědčené postupy. Sám jsem se tohoto hříchu několikrát dopustil.
V poslední době jsem často přemýšlel, jak se oné hudební nudě vyhnout. Dokonce jsem pátral i v rozhovorech se slavnými, kteří problémy s originalitou rozhodně nemají. Téma, na které jsem narazil opakovaně, je myšlenka, že kreativitě často prospívají mantinely. Když se tolik nerozhlížíme do stran, rychleji postupujeme kupředu. Toto nebylo nikdy tak aktuální jako dnes. Na vině jsou mimo jiné i všechny ty technické vymoženosti, o kterých často píšu i v tomto seriálu. Několika dobře mířenými kliknutími si dnes můžeme vyvolat Hammondy, jindy zase smyčcový orchestr, simulátor dechové sekce, jakýkoli z desítek kytarových aparátů a bůhvíco dalšího. To jsou všechno výborní pomocníci (obzvláště při aranžování), je tu ale několik „ale“. Můžeme se například dostat do stavu, pro který v angličtině existuje termín „option paralysis“ (paralýza způsobená příliš velkým počtem možností). V tomto stavu pracujeme buď pomalu, nebo dokonce vůbec - například se nemůžeme rozhodnout, který simulátor analogových syntezátorů použít, je jich zkrátka příliš mnoho. Pokud nám rozhodování problémy nedělá, ještě nemáme vyhráno. Může se stát i to, že nahrávky buď vyloženě přeplácáme nebo budou jednotlivé skladby „každý pes jiná ves“.
Pokud jste se v předchozích řádcích poznali, můžete vyzkoušet právě mantinely či omezení jako pomocníky v tvůrčím procesu. A když neustále ubývá přirozených mantinelů, bez ostychu si vytvořme umělé! V tuto chvíli by se asi hodil příklad. Těch najdeme v historii populární hudby mnoho. Hudebníci přistupovali k vytyčování umělých mantinelů dávno před rozkvětem domácího nahrávání. Např. kytaristé dobrovolně snižovali počet strun na svých nástrojích. Nejznámější je v tomto ohledu Keith Richards a jeho „pětistrunný“ Telecaster naladěný do open G. Podobné experimentování se ještě více rozmohlo v devadesátých letech, kdy např. kytarista kapely Counting Crows jménem David Bryson používal Jazzmaster s pouhými čtyřmi strunami. Do extrému to dotáhlo dnes už polozapomenuté trio The Presidents of the USA, jehož oba kytaristé používali barytonově laděné kytary o dvou, resp. třech, strunách. To všechno jsou pouze příklady týkající se kytar!
Vzpomenout si můžeme také na třetí sólové album Petera Gabriela, na kterém se rozhodl nepoužívat činely! Podobnou averzí vůči činelům jednu dobu trpěl také Robert Fripp z King Crimson. Jak vidíte, občas je dobré vytvořit si umělá pravidla, v rámci nichž pak můžete vytvořit něco jedinečného. Vyzkoušet to můžete už při psaní písně (např. se rozhodněte pro metrum, které běžně nepoužíváte). Umělá pravidla vás na první pohled svážou, někdy ale mohou být účinnou zbraní proti tvůrčí krizi a jiným nepřátelům radosti z hudby a nahrávání!
