Přátelé, po dlouhé době jsem zas doma sám, což je dobrá příležitost napsat vám opět nějaká ta moudra z oblasti domácího nahrávání. Jedna z oblastí, které jsem v tomto seriálu až trestuhodně zanedbával, je editace či střih. Řekli jsme si toho mnoho z oblasti nahrávání (či slangově „náběru“) a mixáže („míchačky“). Mezi těmito dvěma stádii tvorby nahrávky je ale ještě třetí a veledůležitá kategorie - sem spadá editace, střih, začišťování. Pravda, to vše s mixáží často splývá a dá se to považovat za její první fázi. A kdo ví, jestli první - nutnost podobných zásahů často vyplave na povrch až v konečném stádiu. Pokud tedy chcete editaci vnímat jako podmnožinu mixáže, bránit vám v tom nebudu. Ono je to totiž jen slovíčkaření. Pojďme tedy raději k věci. Čím trpí editace a začišťování nejčastěji? Stejným problémem jako téměř vše ostatní - buď ho použijeme příliš málo, nebo moc.
Co mám na mysli pod pojmem „začišťování“? Rozhodně ne napravování rytmických nebo intonačních nepřesností. Taková editace si zaslouží samostatný díl. Dnes se však bavme o odstraňování zvuků, které z nějakého důvodu vyhodnotíme jako nežádoucí. Ty můžeme rozdělit do dvou kategorií. Ta první - menší - obsahuje zvuky, o kterých se de facto všichni shodnou, že do nahrávky nepatří. Mluvím např. o nejrůznějších „lupancích“ , které vznikly v důsledku „nezačištěného“ střihu. Druhá - a nesrovnatelně početnější - kategorie pak zahrnuje zvuky, jejichž přítomnost v nahrávce je vysloveně otázkou vkusu. A i v tomto případě je to otázka míry. Dobrým příkladem jsou např. stopy tomů - mnohdy se stane, že jsou tomy použity v celé skladbě pouze ve dvou či třech přechodech. Tyto bubny se ale často rozezní při každém úderu kopáku, což má za následek nelibé „nahoukávání“ na příslušných stopách. Pokud vám - tak jako mně - podobné pazvuky vadí, doporučuji manuálně „vynulovat“ příslušné stopy na všech místech kromě těch, kde bubeník na tomy skutečně hraje. Pokud máte kvalitní plug-in gate, může být snazší použít právě ten. V opačném případě doporučuji provést zmíněné „manuální vynulování“. Připadá vám pak výsledek příliš čistý, až sterilní? Místo vkládání ticha rušivé zvuky pouze ztište - jak moc, na to musíte přijít metodou pokusu a omylu.
Zajímavou otázkou jsou pak „stopky“, tedy pasáže, kde pomlku zahraje celá kapela. Je dobré tuto pauzu „digitálně vynulovat“, tedy vložit do ní absolutní ticho, nebo je lepší, když v pomlce slyšíte přirozené ruchy? To je vyloženě otázkou vkusu. Možná bych měl zmínit dva extrémní případy. Prvním je píseň Monkey Wrench z druhého alba Foo Fighters nazvaného The Colour and the Shape. Tam na několika místech uslyšíte „umělé ticho“. Opačný pól zaujímá skladba V Parku tuzemských Priessnitz (z jejich zatím posledního alba Stereo). Tam uslyšíte v pomlce i záměrně nevyčištěný brum single snímačů. Ať už vám vyhovuje to či ono, měli byste vědět, co děláte. A nezapomeňte, že existuje i mezivarianta, tedy ruchy ponechat, ale ztišit!
