Jelikož je severoindicý rytmický systém pevně svázán se zvukem bubnů tabla, podíváme se v tomto díle na tento nástroj trochu blíže.
Tabla jsou bezesporu nejznámější a nejpopulárnější indický bicí nástroj. Tradičně je to nástroj severoindické klasické hudby, ale v posledních letech se značně rozšířil i do jižních oblastí Indie. Tabla započala svůj vývoj zhruba v 17. století a o jejich vzniku existuje spousta více či méně pravděpodobných historek. Jisté však je, že tento nástroj (i jeho technika hry) je jakousi fúzí tří nástrojů: honosný pakhawaj (nejklasičtější indický buben), kovové kotlíky naqara a folklórní buben dholak. Název tabla pochází z arabštiny (celá severní Indie je ovlivněná mnohaletou nadvládou muslimských císařů od 17. stol.) a znamená doslova "buben".
Nástroj tabla tvoří dva konstrukčně odlišné bubny, z nichž na každý se hraje jednou rukou. Buben pro pravou ruku, dayan (též dahina), je dřevěný, má vysoký, jasný zvuk a ladí se do základního tónu rágy (Sa). Buben pro ruku levou, bayan, je kovový (někde se stále používá hliněný) a vydává basový zvuk, jehož výšku hráč během hry moduluje tlakem a posunem ruky. Tabla disponují neuvěřitelně harmonickým a koncentrovaným zvukem, kterého je docíleno speciální konstrukcí blan. Jsou vyrobeny z kozí kůže, na okraji je přidaná další vrstva nad (kinar) a pod (bharti) hlavní blánou, ve středu je pak vytvořen kruh (syahi či gab) ze speciální pasty, (směs jemných železných pilin, rýžové mouky a dalších ingrediencí). Tímto způsobem dochází k zatlumení neharmonických kmitů bubnu a ke zvýraznění určitých alikvótů bubnu.
Při hře na tabla se používá speciální prstová technika, pro každou ruku odlišná. K vyjádření i zapamatování rytmických pasáží či kompozic slouží zvláštní slabiky (bol), z nichž každá vyjadřuje určitý úder. Podívejme se nyní trochu blíže na základní tablové údery. Dělíme je do tří skupin: rezonanční (otevřené), polorezonanční (částečně zatlumené špičkou prsteníku) a nerezonanční (zatlumené). V zápisu používám pro rezonanční a polorezonanční údery na začátku velké písmeno, pro nerezonanční malé písmeno. Často může též stejná slabika označovat dva různé údery, v praxi to závisí na souvislostech, v jakých je úder použit.
Rezonanční údery na dayan:
Tun (též Tin) - základní otevřený zvuk bubnu hraný pouze ukazovákem
Din - základní otevřený zvuk bubnu hraný celou dlaní
Rezonanční údery na bayan:
Ghe (též Ge,Gi,Ghi,Ghin - vše vyjadřuje tentýž úder) - úder na bayan hraný buďto společně prostředníkem a prsteníkem, nebo jen ukazovákem, zápěstí je lehle opřeno o blánu a moduluje zvuk tlakem či posunem přes syahi
Polorezonanční údery na dayan:
Na (též Ta) - úder ukazovákem na kraj dayanu, zatímco prsteník buben lehce tlumí na hraně syahi (černého kruhu). Cílem je co nejjasnější, pronikavý vysoký zvuk.
Tin - podobný úder jako Na, ale hraný blíže ke středu bubnu. Zvukově zastřenější než Na.
Nerezonanční údery na dayan
(prsty po úderu zůstávají na bláně a tlumí zvuk):
te - hraný buďto společně prostředníkem a prsteníkem nebo jen ukazovákem, obojí do středu syahi
ti - prostředník do středu syahi
tak - ukazovák, prostředník a prsteník do středu syahi
Nerezonanční údery na bayan:
ke (též ki, ka) - plácnutí celou dlaní přes syahi a okraj bubnu, ruka zůstává po úderu ležet
Na basovém bayanu se polorezonanční údery nepoužívají
Spojením úderů levé i pravé ruky vzniknou údery kombinované:
Dha = Na + Ge, Dhin = Tin + Ge, nebo také Dhin = Tun + Ge, Dhe = te + Ge
Nyní, když již známe základní tablové údery, se můžeme seznámit se základní doprovodnou sekvencí (tzv. theka) pro tintál:
Dha Dhin Dhin DhaDha Dhin Dhin DhaDha Tin Tin TaTa Dhin Dhin Dha
1 2 3 45 6 7 89 10 11 1213 14 15 16
+ (sam)2 (tálí)O (khálí)3 (tálí)
