Jak už jsem předeslal v Muzikusu 5/2005, kde jsem na stránkách tohoto seriálu uvedl některé nové kytaristy v článku Nová síla?, i dnes si přiblížíme některé z nejvýraznějších současných kytaristů. Ale na rozdíl od všeobecně převládajícího trendu se nezaměříme na tyto osobnosti z hlediska výkonů v sólové hře, ale jejich výběr do článku byl podmíněn úlohou a významem v současném světě riffů. Půjdeme dokonce ještě dál, takže i když můžete tento díl chápat z hlediska uvedených osobností jako rozšiřující informace vzhledem k článku Nová síla?, my se zaměříme přímo na riff samotný, na jeho úlohu, stavbu a vnitřní strukturu a předvedeme si na ukázkách jeho postavení v současné hudbě.
Riff
Takže co je to vlastně riff? Z hlediska hudební teorie můžeme hovořit většinou o dvou až čtyřtaktové hudební frázi, která předznamenává a uvádí celou skladbu či její část. Toto všeobecné pojetí ale musíme rozšířit (pro srovnání s dnes uvedenými příklady uvádím v následujících bodech všeobecně známé osobnosti a jejich riffy).
A) Ohraničení riffu
Většina témat tvoří uzavřený celek, kde je jednoznačně určen začátek a konec celé sekvence. V některých skladbách ale musíme dát pozor na to, abychom nezaměnili nosný riff za část úvodu k celé skladbě či si ho nespletli s pokračováním, které je vlastně již vlastní skladbou (např. Wish You Were Here, David Gilmour). Občas narazíme i na riffy, které jsou tvořeny dvěma i více tématy (např. 16th Century Greensleeves, Ritchie Blackmore)
B) Nosnost, téma
Máme zde na mysli otázku, zda riff potřebuje pod sebe akordy, či má vlastní, samourčující harmonii. Záleží zde jednoznačně na struktuře riffu, které se věnujeme v bodě D.
B1) Akordické riffy pod sebou žádnou harmonii většinou nepotřebují, vytvářejí si ji sami.
B2) Totéž lze v podstatě prohlásit o frázích, postavených na power chordech, ale zde se už jenom z hlediska charakteristiky těchto intervalů nabízejí určité možnosti pohrát si s celkovou harmonií riffu (občas k tomu dochází u různých cover verzí, kdy je původně nosné téma doplněno akordickými postupy).
Zvláštní případ pak tvoří úvody, postavené na vybrnkávání akordů (zde se může vytvořit ostinátní forma, která si harmonický podklad svým opakováním vynutí).
B3) U melodických sekvencí musíme rozlišovat dva základní případy.
B3a) Ze sólových linek, vytvářejících typický úvod pro skladbu, vyčleňujeme buď zcela samonosné případy (tzn. sekvence, které, ač osamoceny, svou stavbou dávají 'tušit' harmonii doprovodu - např. Samba Pa Ti, Carlos Santana), nebo fráze, jejichž stavba je na doprovodu postavena (Shine On You Crazy Diamond (Part II), David Gilmour).
B3b) Klasické melodické riffy jsou také buď zcela samonosné (např. Day Tripper, George Harrison), nebo "snesou" doprovod; ať už "tušený" či ten, který přijde ve skladbě až později (např. Satisfaction, Keith Richards), nebo již počítající s určitou harmonií (např. Still I'm Sad, Ritchie Blackmore).
Zcela záměrně pak vypouštíme skladby klasického charakteru, řídící se trochu jinými aspekty stavby úvodu (např. Roundabout, Steve Howe...).
C) Délka riffu
Dvou až čtyřtaktové téma je zde převládajícím pravidlem, ovšem nalezneme celkem velmi časté výjimky; a to jak směrem ke kratším celkům, tak i delším frázím. Jednotaktových úvodů není sice mnoho, ale přece jenom jich pár najdeme. Jako příklad mohou např. posloužit riffy ke skladbám Gypsy (Mick Box, Uriah Heep), Sweat Leaf (Tony Iommi), Ace of Spades (Eddie "Fast" Clarke, Motörhead) atd. Zde je třeba dát pozor na celistvost tématu a nesoustředit se jen na část riffu.
U vícetaktových riffů najdeme příkladů nepoměrně více, zde je ovšem zapotřebí brát v potaz např. složení riffu, kdy se jedna část opakuje a druhá (či další část) slouží jen k propojení ústředního motivu. Často se jedná o tzv. sólové úvody, sólové riffy, postavené na melodické lince, která tvoří část sóla či ústředního melodického motivu. Typickým příkladem pak může být např. Jessica (Dickey Betts, Allman Brothers Band). Najdeme zde i stylově určené licky (např. Johnny B. Good, Chuck Berry), doprovodné party (Hotel California, Don Felder, Eagles) včetně klasických "otvíráků", jakými jsou např. Purple Haze, Jimi Hendrix, 16th Century Greensleeves, Ritchie Blackmore, atd.
D) Složení riffu
Základní typy riffů jsou z hlediska tónové skladby tyto:
D1) Akordické riffy a riffy založené na znělosti více tónů. Nejde tedy o melodickou linku, tvořenou sledem jednotlivých tónů.
D1a) Akordické riffy neboli hudební útvary, postavené na sledu a znělosti plných akordů nebo jejich částí. V každém
případě jde o konkrétní souzvuk tří a více tónů se základní charakteristikou moll či dur včetně dalších variací a obratů (najdeme zde tedy např. tercie, takže se v zásadě nejedná o power chordy). Typickým příkladem jsou mj. riffy AC/DC...
Zvláštní subkategorii pak tvoří rozklad akordů, vybrnkávání, kde v podstatě už ani nemusí jít o riff jakožto úvodní téma jako takové, ale o "běžný" úvod doprovodných partů (např. Hotel California, Don Felder, Stairway to Heaven, Jimmy Page).
D1b) Za druhé jsou to riffy založené na sekvenci power chordů neboli na harmonických intervalech. Zde rozlišujeme základní kvartové a kvintové power chordy, které můžeme ze dvou tónů rozšířit až na pětitónové, ve výjimečných případech šestitónové souzvuky (při standardním ladění).
Power chordy nejsou akordy v pravém slova smyslu, protože při samostatném zahrání se absencí tercie nedá určit, zda se jedná o mollový či durový akord - tento fakt vyplyne až v kontextu stavby doprovodu.
Za příklady těchto riffů mohou posloužit např. You Really Got Me, Kinks, Smoke on the Water, Ritchie Blackmore, atd.
D1c) Riffy, složené jak z plných akordů, tak i z power chordů, kdy autor využívá hutnost harmonických intervalů se znělostí celých akordů.
D2) Melodické riffy. Jde o celky postavené na sledu tónů, vytvářející určité téma, a to buď uzavřené (může obstát samo o sobě, může se dál rozvíjet a zpracovat, má počátek a konec), nebo nastoluje určité napětí, které se musí "ventilovat" dalším rozvinutím ať už tématu či skladby (např. Shine on Crazy Diamond (Part II), David Gilmour). I zde můžeme vysledovat několik základních druhů.
D2a) Riffy, které představují sólovou linku. Jde o téma, které je nosné buď pro celou skladbu (Jessica, Dickey Betts), nebo celou skladbu uvádí, čímž naplňuje samu podstatu úvodního riffu a je pro skladbu typickým poznávacím znamením (Samba Pa Ti, Carlos Santana)
D2b) Klasické melodické riffy, hrané převážně na basových strunách a pojímané zcela v intencích riffu jako takového(např. Suicidal Man, Mick Box, Aqualung, Martin Barre, Crazy Train, Randy Rhoads, Love Child, Tommy Bolin atd.).
D3) Složené riffy
D3a) Sólová linka + akordy (power či plné). Jde o velmi častou formu, početností stojící spolu s klasickými melodickými riffy hned za úvody, tvořenými power chordy. Nalezneme zde jak rozvíjení tématu a jeho spojování jednotónovými sekvencemi, tak i formy, kde akordy i melodické linky tvoří zcela rovnocenné součásti riffu (např. Good Times Bad Times, Jimmy Page, Jumpin' Jack Flash, Keith Richards).
D3b) Téma + doprovod. Jedná se o specifickou formu, která stojí někde mezi klasickým melodickým riffem a vybrnkávaným, rozloženým akordem v úvodu skladby. Hlavní téma zde bývá doplněno party doprovodu (ať už jednotlivými tóny či harmonickými intervaly). Jako příklad může posloužit Suzie Q, John Fogerty (Creedence Clearwater Revival).
E) Struktura riffu
Pod tímto bodem máme na mysli složení vlastního tématu. Ve většině případů se jedná o dvě části, úvod a reakci či dovětek.
Velmi zjednodušeně lze pak celý problém zúžit na dva základní body:
E1) Při akordických riffech jde většinou v úvodu o souzvuk, určující celou skladbu, a druhou část tvoří obraty úvodního akordu či harmonické postupy utvořené tak, aby se v závěru celé sekvence dostaly opět k základnímu akordu (např. All Right Now, Paul Kossoff, Highway to Hell, Malcolm Young).
E2) U riffů, jejichž téma je tvořeno na základě melodické linky, nenajdeme úvod v závěru druhé části, ale celá fráze je ve většině případů vytvořena tak, že až po jejím skončení se předpokládá opětné uvedení úvodu ať už v původní formě (Satisfaction, Keith Richards) či v rozvinuté, zharmonizované formě (Sunshine of Your Love, Eric Clapton). Tyto případy nalezneme i u velké části riffů, tvořených power chordy.
F) Úloha riffu jako otvíráku pro skladbu
Zde můžeme rozlišovat i útvary, které jsou samonosné a mohou otvírat skladbu prakticky odlišnou či dokonce úplně jinou, kdy za úvodní frází následuje skladba víceméně odlišného charakteru. Riff je zde tak míněn buď jako reverzní motiv, kdy zdůrazňuje hudební či tematický konflikt celkového záměru skladatele, či upozorňuje na určité změny, které ve skladbě přijdou. Vracíme se tak k úvodní definici, kdy riff nemusí znamenat jen počátek skladby, ve které se několikrát opakuje jako leitmotiv, ale může uvádět pouze část celého díla. Zde ale musíme brát v potaz i takové kompozice, které jsou složeny z více celků. A v žádném případě se pak nemusí jednat o artrocková či jazzrocková díla. Jako čítankový příklad zde může posloužit již vzpomínaný Tony Iommi, zejména na raných deskách Black Sabbath (ponechme záměrně stranou Iommiho jazzové a bluesové kořeny).
V naprosté většině ale riffy předurčují celou skladbu nebo její hlavní hudební téma.
Nyní si přiblížíme některé ze současných mistrů riffu s tím, že si u nich vždy uvedeme některé z elementárních osobních a profesních dat, pouze heslovitě (u LP uvádíme jen některá, výrazně typická alba).
Alexi "Wildchild" Laiho
* 8. 4. 1979, Finsko
Kytary: Tokai, Squier, Jackson RR Custom (průchozí krk, snímač Jackson J50BC u kobylky), řada custom modelů ESP, osazených EMG HZ-H4
Aparát: power ampy Peavey + bedny Marshall
Kapely: Children of Bodom, Sinergy, další projekty: Kylähullut (punk), Thy Serpent...
LP: Something Wild (1997/1998), Hate Crew Deathroll (2003)
Ukázka: You're Better of Dead. Klasický příklad riffu, postaveného na melodické lince na basových strunách (nezapomeňte přeladit).
Zakk Wylde (Jeff Wiedlandt)
* 14. 1. 1967, New Jersey
Kytary: Gibson Les Paul: Standard, '81 a '89 Custom, signature model, Danelectro, Gibson SG, Gibson Firebird
Aparáty: Marshall
Efekty: Boss (Chorus Ensemble, Super Overdrive), Jim Dunlop Cry Baby či Jimi Hendrix Wah Pedal, Jim Dunlop Rotovibe
Kapely: Black Label Society, Ozzy Osbourne
LP: Live at Budokan (s Osbournem, 2002), Mafia (2005)
Ukázka: Stronger Than Death. Další velmi oblíbené spojení prázdné struny s oktávovým zvýrazněním tercie (z H do Hmi) a navozením dramatického vyznění.
Slash (Saul Hudson)
* 23. 7. 1965, Hampstead
Kytary: Gibson Les Paul ('59 Goldtop, '69 Custom, '87 Standard, Signature Slash), Gibson ('59 Flying V, '58 Explorer, '63 a '65 Melody Maker, '60 SG, ES1275 6/12), Fender ('52 Telecaster, '65 Stratocaster), Travis Bean, Charvel, Jackson, Ernie Ball/Music Man Silhouettes, B. C. Rich (Mockingbird, Warlock).
Aparát: Marshall včetně signature JCM Slash
Efekty: ekvalizér MXR, Boss DD-3 Digital Delay, DBX Compressor, Yamaha SPX900, wah pedál (Dunlop Wah System v racku), Heil Talkbox
Kapely: Guns 'N Roses, Velvet Revolver
LP: Appetite for Destruction (1987), Contraband (s Velvet Revolver, 2004)
Ukázka: Fall to Pieces. Osvědčené spojení celých akordů a jejich rozložení s následnými variacemi. Opačný způsob je také velmi oblíbený.
Stephen Carpenter
* 3. 8. 1973
Kytary: řada ESP Horizon, signature modely ESP Stephen Carpenter (osazené HB Seymour Duncan SH-4, HB ESP LH-200 a singlem SS-120), SC-600 LTD (2 x HB Seymour Duncan SH-4 a HB-102N), SC-500 LTD (hmatník z palisandru), SC-200 LTD (tělo z lípy), ESP SC607 (7 strun, aktivní snímače EMG81-7)
Aparát: power ampy Marshall 9200, preampy ADA MP-1, Marshall JMP-1 + bedny Marshall
Efekty:Boss (Octave, Tremolo, Hyper Fuzz), TC Electronic 2290, G-Force a FireworX.
Kapely: Deftones, Kush
LP: Deftones (2003)
Ukázka: Change (In the House of Flies). Zvýrazněná tercie v první části přechází v typické kvintové power chordy (pozor na přeladění) a jejich variace (interval d-f).
Dimebag Darrell (Darrell Lance Abbott)
* 20. 8. 1966, Dallas, † 8. 12. 2004
Kytary: Dean
Aparát: Randall (RG-100, Jaguar, Century 200, Warhead), signature Krank (Krankenstein)
Efekty: 2 x DigiTech WH-1, Jim Dunlop Cry Baby 535Q (nebo Vox), Furman PQ-3 (ve studiu PQ-4), Boss (Noise Gate a CE-1 Chorus), Electro-Harmonix (Small Stone Phaser, Electric Mistress Flanger/Filter Matrix, Big Muff, Soul Preacher Compressor/Sustainer), MXR (EQ, Flanger), DigiTech Studio Quad, ART FXR Elite, Korg Pandora, Lexicon Vortex, Korg (AX30G, G1)
Kapely: Pantera, Damageplan
LP: Reinventing the Steel (2000), New Found Power (s Damageplan)
Ukázka: I'm Broken. Typický příklad melodické linky, která zvýrazňuje doprovodný charakter občasným užitím power chordů (zde kvintových).
Josh Homme (Joshua Michael Homme)
* 17. 5. 1973, USA
Kapely: Kyuss, Queens of the Stone Age
LP: Queens of the Stone Age (1998), Lullabies to Paralyze (2005)
Ukázka: No One Knows. Příklad užití celých akordů či jejich částí v jiných polohách, než v základních.
Michael Wilton
* 23. 2. 1962, San Francisco
Kytary: Gibson Les Paul ('54 Standard, '88 a '92 Custom), Fender Stratocaster a zejména ESP + signature série Skull, Eclipse
Aparáty: komba Vox AC-30, Matchless AC-30, Hiwatt 50, hlavy Marshall (JCM 800, 1969 Vintage JMP100, Jubilee 50/100), Peavey Classic + bedny Marshall
Kapela: Queensryche
LP: Promised Land (1994), Tribe (2003)
Ukázka: Silent Lucidity. Ukázková záležitost úvodu, postaveného na vybrnkávání (jednotlivé noty držte jako hmat pro delší znělost).
Richard Kruspe (Richard Zven Kruspe-Bernstein)
* 24. 6. 1967, Německo
Kytary: ESP 901 Kirk Hammett
Aparáty: 2 x hlavy Mesa Engineering Dual Rectifier + 4 x bedny Marshall
Efekty: Jim Dunlop Cry Baby, Drawmer Dual Gate DS-201
Kapely: Orgasm Death Gimmick, Rammstein
LP: Sehnsucht (1998), Reise, Reise (2004)
Ukázka: Sehnsucht. Čítankové předvedení riffu, založeného na melodické lince.
Andreas Kisser
* 24. 8. 1968, Brazílie
Kytary: Mexican Deluxe Stratocaster, Squier (Strat, Stagemaster), Charvel, Jackson, Fender Stratocaster, ESP, Fernandes
Aparáty: Mesa/Boogie (Strategy 500 power amp + Triaxis preamp)
Kapely: Sepultura od roku 1986
LP: Against (1998), Roorback (2003)
Ukázka: Dead Embryonic Cells. Uvedený příklad patří do kategorie riffů, postavených na power chordech, které jsou spojeny jednotónovými melodickými přechody (i když se zde jedná jen o tzv. rytmický 'odklad', hraný na tlumenou strunu E).
Tom Morello (Thomas Baptist Morello)
* 30. 5. 1964
Kytary: hybrid s tělem, podobným Stratocasteru a krkem a hlavou z Kramera, Fender Telecaster, Ibanez ArtStar
Aparáty: Marshall (JCM 800 2205) + bedna Peavey, Music Man, Line 6
Efekty: Jim Dunlop Cry Baby, DigiTech WH-1, Boss DD-2 Digital Delay, DOD FX-40B, Ibanez DFL-10 Flanger, Electro-Harmonix Small Stone Phaser
Kapely: Rage Against the Machine, nyní Audioslave
LP: Audioslave (2002), Out of Exile (2005)
Ukázka: Guerilla Radio. Ukázková záležitost obráceného postupu zpracování motivu, kdy se postupuje od power chordů k melodické lince tónů, tvořící původní motiv. Obyčejně je postup takový, že se motiv při opakování zharmonizovává.
Jerry Cantrell
* 18. 3. 1966, Tacoma, Washington
Kytary: G & L Rampage, Ernie Ball/Music Man, Gibson (Custom, Goldtop, Standard)
Aparát: Bogner Phis + TubeWorks MosValve 500, stacky Peavey 5150, Mesa/Boogie Dual Rectifier, Marshall, Fender, Soldano
Efekty: Alesis Intelliverb Digital Reverb, Eventide Harmonizer, Jim Dunlop Cry Baby wah pedál , ProCo Rat, Electro-Harmonix Big Muff.
Kapela: Alice in Chains + sólo
LP: Live (2000), Degradation Trip (sólo, 2002)
Ukázka: Man in the Box. Power chordy, založené na méně často používaných harmonických intervalech. Velká septima zde navozuje určité napětí.
UPŘESNĚNÍ
Samozřejmě, že když budeme striktně rozlišovat úlohu doprovodu a sóla, bychom měli začít (aspoň co se týče současné hudby) již na začátku šedesátých let. Na druhou stranu bychom si ale měli uvědomit, že drtivá většina kytaristů, všeobecně charakterizovaných jako "sóláci", je právě v této oblasti kytarové hry vynikajícími a určujícími osobnostmi. Za všechny si jen z tohoto ranku stačí uvést např. Tonyho Iommiho, z vyloženě doprovodných kytaristů pak např. Malcolma Younga a z těch, co svým stylem hry nejvíce přispěli k stírání rozdílů mezi oběma břehy, pak Keitha Richardse, Peta Townshenda, Andyho Summerse atd.
Téma doprovodu a sóla jsme již několikrát rozebírali, nejvíce jsme se mu v rámci tohoto seriálu věnovali v Muzikusu 2/2004.
