New Orleans bylo již na počátku století velmi multikuturní město. Vibrantní centrum na jihu Spojených států. Proto není divu, že se právě v New Orleans sešly pochodový, rudimentální styl bubnování, synkopovaný ragtime, latinskoamerické clave a africké rytmické cítění, aby daly vzniknout nástroji, který dnes známe jako bicí soupravu, respektive hudebnímu žánru jazz.
Bubeníci v New Orleans ještě častěji než v ragtimu upouštějí od rovného marchingového feelu a snaží se svůj doprovod více synkopovat a jít „s kapelou”. Ty už začínají občas mít celé dechové sekce, někdy i smyčce, více perkusistů a také promyšlenější aranžmá. Bubeníci také začínají používat mnohem více nástrojů, které do Ameriky přivážejí lidé z kultur celého světa. Tyto zvukomalebné prvky používají k ozdobám a tzv. fillům, výplním mezi jednotlivými sekcemi skladby. Zajímavostí je, že hráči neukončují přechody, jak jsme zvyklí, činelem na první dobu, ale již dobu čtvrtou. Důraz na „big four“ je charakteristickým prvkem hudby New Orleans. Další důvod je ryze praktický. V této době neexistovaly žádné velké ozvučovací systémy a bubeník, stále disponující obrovským „pochodovým“, kopákem, mohl jednoduše přehlušit celou kapelu. Rána na čtvrtou dobu se zdála více muzikální a bubeníci díky ní udělali prostor ostatním hráčům hrajícím téma nebo sólo v další části skladby. Hráči ukončovali svoje filly takto až do 50. let.
TRAPS
Ve 20. letech 20. století, kdy neexistovala televize ani internet, chodili lidé za zábavou hlavně do divadel, biografů, cirkusů, navštěvovali kabaretní, sportovní a všechny ostatní druhy „shows“. Tato představení doprovázela živá hudba, a tedy i bubeníci, kteří zde našli velké uplatnění. Např. při doprovodu němého filmu byl hráč na bicí nástroje naprosto nepostradatelný. Použitím nejrůznějších nástrojů vytvářel mnoho zvukových efektů, aby imitoval, co se dělo na plátně. Bubeník musel vytvořit zvuk pistole, bouřky, železnice, běžícího koně atd. K tomu se mu staly skvělým pomocníkem „etnické” hudební nástroje přivážené do Spojených států imigranty z celého světa. Velmi oblíbené se staly lazené temple blocky (klapající kůň), činely čínského typu (velmi efektní, exotický zvuk), turecké činely (tradiční zvuk činelů), čínské tom-tomy, tam-tam.
Soupravě z tolika zvukomalebnými komponenti se říká traps nebo trap set. A díky ní může hráč na bicí nástroje splnit svůj „nový” úkol - vytvořit toužený zvukový efekt který bude správně dokresloval to, co se právě děje na scéně, na plátně atd.
Doba traps setů končí v roce 1927 s uvedením prvních „talkies“ - zvukových filmů. Kvůli této novince přišlo v USA o práci na 20 000 hráčů na soupravu bicích nástrojů. Končí éra obrovských souprav plných melodických, orchestrálních a etnických nástrojů a bicí souprava se mnohem více začíná podobat té dnešní.
