O belgické bubenici, zpěvačce a skladatelce Stefanii Mannaerts se říká, že „mlátí jako John Bonham a ječí jako Robert Plant“. Těžko nalézt větší kompliment a těžko hledat lepší přirovnání. V tomto díle tedy nebudeme tolik hovořit o technické dokonalosti nebo hypersonické rychlosti, ale o neméně důležitém aspektu bubnování a vůbec muzikantství, tedy o charismatu a hloubce uměleckého vyjádření.
K většině kapel se člověk propracovává postupně, pomalu se s nimi seznamuje a začíná je chápat. Ovšem jsou vzácné chvíle, kdy se nová hudba vyřítí z neznáma a zavalí člověka jako lavina. To byl přesně pocit, který jsem zažil, když sdružení pražských nezávislých promotérských skupin pod názvem Jednota přivezlo do Fuchsu na Štvanici kapelu Brutus. Tedy nikoliv legendární zábavovku z Rakovníka, ale power trio sídlící o kousek západněji - v Belgii. V temnotě klubu se z pódia valila oblaka mlhy a v jejich středu seděla za soupravou s šestadvacetipalcovým kopákem Stefanie s vlajícími vlasy a úderem hodným Dave Grohla. A nad vším tím posthardcore-rock‘n’rollovým hukotem se nesl její zpěv jak z jiného vesmíru, velkolepý a intimní zároveň, jako by promlouval k celému světu najednou i ke každému člověku zvlášť.
Brutus nelákají na složitost, ale na neotřelé nápady a neutuchající intenzitu. Spojení silového hraní a klasického zvuku bubnů s nahalleným vokálem a neustávajícím vodopádem basových a kytarových ploch na pozadí je skutečně novátorské a v mnoha ohledech v sobě spojuje klasické, vyzkoušené postupy s aranžérskými a producentskými experimenty. A to je také jeden z významů slova „progresivní“ - dát nový význam starému, kombinovat zažité postupy v nečekaných kontextech, přeskládat známé dílky skládačky překvapivými způsoby. Ne vždy se totiž podaří skládačku pozměnit tak, aby nový tvar dával smysl. Často se pak jedná o experiment pro experiment, pro čistou radost z porušování pravidel (i ta může být sama o sobě hodnotná nebo alespoň osvěžující). Ovšem Brutus nejsou ten případ. Jejich varianta toho, jak poskládat kostičky neotřelým způsobem, je totiž perfektně funkční. A to nejen čistě z formálního, muzikantského hlediska, ale i z hlediska významového, emocionálního. Málokdy je hudba tak zvukomalebná a významonosná, že člověk zapomene, že „jen“ poslouchá hudbu. A mezi mistry tohoto umění kromě Gustava Mahlera a Yes řadím i Brutus.
K poslechu: Brutus - March (Burst, 2017), Brutus - Space (Nest, 2019), Brutus - Techno (Live in Ghent, 2020)
