„Takovou věc jsem nikdy nezažil, ani před tím ani potom, a to jsem v druhé půlce 80. let udělal pro Supraphon desítky a desítky autogramiád,“ vzpomíná moderátor Zdeněk Vrba. „Přitom to byla malá prodejna v Praze v Hybernské ulici, ale přišlo tolik lidí, že se za dvě hodiny prodalo pět set desek.“
Na mysli má debutové album skupiny Tango Elektrický bál, které se, jak naznačuje tahle i historka, bezprostředně po svém vydání dočkalo nadmíru vřelého posluchačského přijetí. Svižnou, vtipnou a energickou desku, jejíž prodeje ve výsledku překročily sto tisíc výlisků. Písně z
ní jako Co s tím sklem, Králík není král nebo Jdeme do hor, se staly neobyčejně oblíbenými a frekventovanými hity druhé poloviny osmé dekády a v repertoáru pozměněného Tanga mají své místo dodnes. Kapela v čele s osobitým zpěvákem Miroslavem Imrichem se vyznačovala nadhledem a obrovskou vitalitou, jak z hlediska hudebního, tak v podobě jevištní. K tomu všemu je potřeba přičíst hráčskou suverenitu jednotlivých muzikantů, kteří na naší scéně nebyli rozhodně žádnými nováčky a v neposlední řadě i zvuk, který hrdě obstojí i před současnýma ušima. To všechno jsou důvody, které z Elektrického bálu dělají album trvalé, album stále přitažlivé, album s neoddiskutovatelným místem v české rockové a poprockové historii i současnosti. Vraťme se tedy do poloviny 80. let minulého století, kdy Tango, obrazně řečeno, s takovouto razancí vtančilo na tehdejší československou hudební scénu. Pojďme si přiblížit, jak je v tomto seriálu zvykem, zrod alba Elektrický bál. Pojďme proto poodhalit jeho příběh. A s kým jiným než se zpěvákem, duší kapely a zásadním tvůrcem jejího repertoáru Miroslavem Imrichem.
Píše se rok 1983. Česká hudební scéna, zejména pak rocková a novovlnná, prochází díky mnohokrát zmiňovaným persekucím nelehkými časy. Přesto se ovšem státní moci a kulturním likvidátorům nedaří umlčet jí zcela a úplně. Jsou kapely, které navzdory stálému perzekuování a omezování koncertují a těší se velké přízni publika. Kupříkladu Abraxas se s nepříznivou dobou potýká relativně úspěšně. Na trhu je debutové album Box. Z kapely, která byla na sklonku sedmé dekády spíše kultovní senzací hlavního města, se stává formace široce známá a oblíbená, prostě jakoby se i pod těžkými mraky blýskalo na lepší časy. A právě v této době, na podzim roku 198, se frontman Abraxasu Míra Imrich rozhodne jeho řady opustit a vydat se svou cestou. Vysvětluje: „Společně jsme fungovali zhruba od sedmdesátého šestého do roku osmdesát dva a já se v podstatě nemohl moc uplatnit skladatelsky a částečně ani textově. Skládal jsem proto do šuplíku a víceméně to, co tam bylo, jsem potom uplatnil, když jsem založil Tango. Slávek Janda chtěl být lídr kapely, jít svým směrem, takže jsem mu uvolnil místo. Shodou okolností jsem se tenkrát na nějakém festivalu potkal se Zdeňkem Juračkou a Frantou Kotvou, kteří měli volnou kapelu Heval, poté co Jana Kratochvílová emigrovala do Anglie. Doslechli se, že já hodlám odejít od Abraxasu. Slovo dalo slovo, a začali jsme spolu zkoušet. Mezitím jsem někde potkal Vildu Čoka, který mi vyprávěl o výborném klávesákovi, co hraje taky na ságo a dobře zpívá, takže jsme přibrali Otu Baláže. Na bicí jsme přizvali Jardu Vondráka, půl roku jsme zkoušeli ve zkušebně na Václaváku. Zdeněk Juračka se kamarádil s Borisem Hybnerem, přivedl ho a on nám byl nápomocný při vizualizaci, když jsme dávali dohromady program, jak by asi měl vypadat na jevišti. Navrhl nám i to, že by bylo lepší opustit původní název Heval a úplně ho změnit na nový, což bylo Tango. V osmdesátém čtvrtém jsme měli prvních pár koncertů, včetně plzeňského Lochotína, kde nás překvapilo, kolik se tam sešlo lidí. Začali jsme spolupracovat s manažerem Vladimírem Mertlíkem, který měl kontakty na dramaturgii Supraphonu, takže se začalo jednat o elpíčku, což byl nakonec Elektrický bál.“
Z jara roku 1984 se na české, respektive československé, scéně tedy objevuje zbrusu nové jméno Tango. Nicméně, jak už bylo řečeno, rozhodně se pod ním neskrývají žádní nováčkové. Vedle ústředního tahouna Miroslava Imricha je tu kytarový tandem Zdeněk Juračka a František Kotva, prověřený nejen spoluprací s Janou Kratochvílovou v řadách Hevalu, ale také basista Jiří Plech Novotný, přičemž všichni tři jsou současně i oporou jižanského Žlutého psa. Ota Baláž posiluje novou formaci příchodem z punkového Zikkuratu a bubeník Jaroslav Vondrák má za sebou své zkušenosti jednak v doprovodné kapele Václava Neckáře Bacily, jednak ve skupině Gen, v níž se Bacily posléze proměnily. Všichni mají bohaté studiové i jevištní zkušenosti, a jak je patrné od prvních okamžiků, dokážou se muzikou i nenuceně bavit. A právě určitá podoba showmanství, ať už jevištního, nebo muzikantského, se od začátku stává charakteristickým a vřele přijímaným rysem Tanga. Základem repertoáru se stává zhruba dvanáct předem připravených písní ze šuplíku Miroslava Imricha, které kapela společně aranžuje. Na textech se zásadní měrou podílí Pavel Zeman, kterého Miroslav Imrich přivedl ze svého předchozího působení v Abraxasu. Právě on je totiž podepsán i pod podstatnou částí debutu Imrichovy předcházející kapely, desky Box. Skladatelský potenciál příštího hitmakera Oty Balageho zatím dřímá. Míra Imrich upřesňuje: „První dvě desky jsem v podstatě napsal já, na třetí Můra Hop už se začal projevovat i Ota, ale rozhodně v tom nebyl žádný problém. O dva kohouty na jednom smetišti se rozhodně nejednalo. To, že se potom Tango rozpadlo a každý si pak šel svou cestou, bylo dáno spíš únavou. Za zhruba tři roky jsme odehráli nějakých šest set koncertů, a tak už v osmaosmdesátém jsme se rozhodli dát si pauzu, která ovšem jenom pauzou nezůstala.“ Tango se rozloučilo v pořadí třetím vyprodaným Velkým sálem pražské lucerny.
„Ota se dal znovu dohromady s Vildou Čokem a založili Novou růži. Juračka s Kotvou a s Plechem hráli se Žlutým psem a mě začala zajímat spíš metalová muzika. Stýkal jsem se s lidmi z tohoto prostředí a postupně s nimi dal dohromady kapelu Alarm.“
Ale vraťme se k debutovému albu Elektrický bál, jemuž jsou tyto řádky zasvěceny. Vydání LP předcházelo několik supraphonských singlů, z nichž píseň Co s tím sklem se posléze, společně s Tangem, objevila i ve filmu Karla Kachyni Kam, pánové, kam jdete? Příprava alba pochopitelně prochází i tehdy tradičními, dobovými peripetiemi, včetně předběžného schvalování textů. „To bylo pořád něco, ale já na to měl fintu. Odsouhlasil jsem to, co seškrtali, a pak jsem to ve studiu nazpíval postaru, a oni si toho nakonec ani nevšimli.“
Deska se posléze nahrála ve dnech 1. června do 6. července 1985 ve studiu Mozarteum. Mezi hosty se objeví Ondřej Hejma, dívčí pěvecké duo Hudba Praha a v dechové sekci, aranžované Janem Spáleným, trumpetista Václav Týfa, tenorsaxofonista František Havlíček, barytonsaxofonista Miloš Bílek, trombonista Ivan Matějíček, zvukové efekty vytvářel Petr Šplíchal. Autorem obalu je Alan Pajer. O produkci se v podstatě starají sami členové kapely. „Byl tam zvukař Karel Hodr a nakonec nás i pouštěl k pultu, takže jsme si míchali sami. Oni tam byli zvyklí dělat přece jenom spíš popíky, my měli naposloucháno a věděli jsme, jak by to mělo znít, jak by to mělo hrát. Celkově tam panovala perfektní nálada. Technici nás měli rádi, byli přizpůsobiví a po natáčení s námi chodili ještě na pivo. Nahrávali jsme, tuším, na šestnáct stop. Možná už dokonce na čtyřiadvacet, tím si nejsem jistý. S Abraxasem jsme točili ještě na osm, ovšem v Mozarteu byli velice dobře vybavení, takže to mělo určitě minimálně těch šestnáct. Některé věci se točily jednotlivě po nástrojích. V některých případech se udělal hlouček - rytmika a kytary a zpěv pochopitelně vždycky dodatečně. Dozírali na to korepetitoři. Hlídali intonaci, dávali pozor, aby něco nebylo falešně.“
Po vydání alba má Tango poměrně štěstí na širokou publicitu, která v dané době a v daném prostředí není úplně samozřejmostí. „Hodně se o to postaral Vladimír Mertlík, který dovedl dát desce určité promo. Udělali jsme i docela dost klipů, snad asi patnáct, a protože Mertlík byl kamarád s Karlem Šípem, který měl v televizi hitparádu, tak jsme se objevovali tam, anebo třeba v TKM (Televizní klub mladých), to všechno samozřejmě pomohlo.“
Zájem o debutové album je samozřejmě podpořen také četnou a bohatou koncertní činností Tanga. A to nejen na území tehdejšího Československa. S Olympicem vyjíždí koncertovat do Ženevy, hraje v Bulharsku, v Polsku. Poměrně úzká jevištní spolupráce pojí Tango také s východoněmeckou kapelou Stern Meissen. Formace, která se původně zrodila v šedesátých letech jako jazzrockové combo, hraje v té době moderní a vysoce profesionálně vybroušený poprock, kterým si s Tangem stylově velmi dobře rozumí. Obě kapely proto společně vystupují jak na pódiích tuzemských, tak na scénách v někdejší NDR. Po svém prvním vydání se Elektrický bál v roce 1999 ještě dočká CD reedice na etiketě Bonton. Opět s německými Stern Meissen se Tango sejde ještě jednou v roce 1998 v pražském Futuru. „Zkusili jsme pro to oživit původní sestavu, ale v podstatě jsme to nedali dohromady. Ota Baláž dělal muzikály, Franta Kotva s Juračkou hráli ve Žlutém psu. Připravil jsem šňůru asi osmi koncertů a pak je zase musel rušit, protože vždycky do toho někomu něco přišlo. Uvědomil jsem si, že takhle to nepůjde, že musím sestavit nové složení. V roce 2007 v něm byla Hanka Gasseldorferová na bicí, Petr Kadlček kytara, David Pavlík kytara, klávesy Viking Krpálek a na basu Martin Ivan. V roce 2008 jsme vydali remaky starých věcí v novější podobě a pak v roce 2009 album Boom Boom. Když jsem pak někdy v roce 2016 podruhé odcházel z Abraxasu, dal jsem dohromady kapelu Poprvé s novým repertoárem a ta se pak asi po roce přetransformovala do Tanga. V současnosti ho tvoří kytarista Martin Hollandr, basista Petr Čermoch a bubeník Matouš Bureš, občas na sax hostuje Radek Masařík i jako manager pro Blízký východ.“
Nicméně vraťme se opět k samotnému albu Elektrický bál, abychom se na něj podívali očima Miroslava Imricha zpětným pohledem ze současnosti. „Ono vlastně se současností tak nějak pořád souvisí. Tango pořád hraje, hraje i věci novější, ale základ tvoří stále ty věci původní jako Elektrický bál, Co s tím sklem, Na šikmé ploše a podobně. Já jsem je samozřejmě trochu klávesově upravil, dodal jsem jim současnější modernější zvuk, ale pořád je to prostě základ.“Je tedy nabíledni, že muzika Tanga, tak jak ji představilo debutové album Elektrický bál v roce 1986 má svou platnost a trvalost i po pětatřiceti letech. Na Elektrickém bále se totiž stále tančí.
